Tady už měli k milování klid. A dodnes mají ostrovy ve znaku Poseidonův trojzubec,“ vypráví Kosta v noci na terase. Hledíme v tichém zvuku cikád a vzdáleného šumění moře na světlo majáku na Antipaxi, kolem nějž proplouvají noční trajekty.
„Řekni jí o tom majáku,“ vyzývá jej Katka a Kosta pokračuje: „Když mi bylo asi deset let, otřásla všemi strašná zpráva o smrti mladé ženy se dvěma malými dětmi, manželky strážce majáku. Čerstvě se nastěhovali a vzápětí na to měla žena s tříletým synkem a miminkem, holčičkou, automobilovou nehodu. Muž zůstal na majáku dodnes, s nikým se nestýká, vyhýbá se lidem a zestárnul tam sám. Jen obsluhuje maják. Lidé mu tam občas přivezou zásoby a nechají je za vraty.“
„Tam se zítra vypravím,“ rozhoduji se. „K majáku lodě neplují, a kdoví, zda budou vůbec vyplouvat, po včerejší bouři jsou velké vlny,“ podotkne Kosta, přesto mne ráno sveze na skútru do přístavu. „Bude ti špatně,“ popichuje mě cestou.
Od přístavního mola v Parze lodě ráno opouštějí břeh, aby se večer zase s výletníky vrátily zpět. Většina vyplouvá směrem na Paxi, jiné k Acheronu nebo na vzdálené pláže. Loď se jménem Marco Polo slibuje nejen prohlídku jeskyní a koupání v moři z lodi, ale i pozorování delfínů. Námořník Jorgos se diví, že jsem sama, a když se dozví, že jsem navíc ještě z Čech („Byl jsem v Praze, je krásná!“), vede mě na nejlepší místo, za horní kapitánský můstek. Škrábu se tam poněkud vratce, na lodi to značně houpá, ale nijak zvlášť mi to zase nevadí.
Moře je úchvatné, mění barvy a tvary vln každou vteřinu a za zvuků syrtaki, řecké muziky, se kochám. Celkem nechápu ostatní, většina se na horní i dolní palubě opaluje a někteří si dokonce čtou.
U Antipaxi loď zakotví v tyrkysové zátoce, lidé naskáčou do vody, aby se vykoupali v průzračné vodě. „Zde se natáčel film Modrá laguna,“ říká mi Jorgos, zatímco druhý z posádky, Nikos, hraje v podpalubí na kytaru. Spolu s kapitánem si plavbu náramně užívají, a když kapitán do rytmu hudby rozhoupe loď ze strany na stranu a vyzve cestující k tanci, smějí se, že se většina nezvedá a někteří dokonce výrazně poblednou.
Modré jeskyně
Západní břehy Paxi jsou tvořené bílými křídovými útesy, erodovanými na úrovni moře a vytvářejícími řadu různě velkých jeskyní. Zdejší obyvatelé je nazývají Galazia spilia (Modré jeskyně). Lodí vplouváme do největší z nich, měla by to být Poseidonova jeskyně s názvem stejným jako klášter na ostrově, Ipapandi. Opět je čas na koupání z lodi, odvážnější spolu s kapitánem skáčou do vody z útesu. Další jeskyně prý patřila Poseidonově manželce Amfitríti.
Obeplouváme ostrov, Nikos ukazuje na zvláštní skalní útvar vystupující z moře, Ortholithos. „Je tu velká ptačí rezervace,“ upozorňuje a pískáním vyplaší hejno mořských racků, kteří poplašeně krouží nad lodí.
V přístavu Gaios uváže pak loď a my máme dvě hodiny na prohlídku hlavního města Paxi. Což se dá zvládnout i s obědem, protože městečko je malinké, dvě ulice lemované tavernami, restauracemi a krámky. „Lidé tu žijí pouze z turistického ruchu a ještě teprve odnedávna. Je tu jen jeden hotel a návštěvníci se musejí spolehnout na ubytování v soukromí. Není zde nijak levně, neboť veškeré zboží se dováží z Kerkyry. Dá se sem dostat pouze lodí a je tu úžasný klid,“ líčí Jorgos.
„Správně patří ostrovy pod prefekturu Kerkyra, kam od sedmé třídy chodí zdejší děti i do školy. Když je rozbouřené moře, do školy se nejde,“ usmívá se. „To by se mi líbilo plout do školy každý den lodí,“ směju se já a jdu na oběd do restaurace Genesis, kterou mi doporučili. „Je naproti zelené soše mladíka s pochodní, která má znázorňovat bezejmenného řeckého hrdinu z dob válek proti Turkům, nemůžeš ji minout.“
Kde jsou delfíni?
Uličku s krámky projdu rychle a nahlížím do těch postranních, kde lidé stranou od turistického ruchu v poklidu tráví svoji typicky řeckou siestu.
Slunce se naklonilo, nastal čas odplutí. Doprovázejí nás racci a vlaštovky a začal vát mistral. Kapitán nechal námořníky napnout plachtu na stěžeň a já si všimla okem zkušeným, že na ní mají přehozená písmenka Macro Polo namísto Marco. Mám je na to upozornit? Nakonec raděj mlčím, abych nekazila pohodu.
Na obzoru už je vidět Benátská pevnost v Parze. „Pú íne tá delfiniá?“ (Kde jsou ti delfíni?), ptám se kapitána. „Stin thálassa!“ (V moři!), krčí rameny s úsměvem.
| Něco navíc: |
|---|
| Ostrovy Paxi a Antipaxi byly obydleny už ve starověku. V současnosti má Paxi s rozlohou kolem 30 kilometrů čtverečních kolem tří tisíc obyvatel, z toho 500 jich žije v hlavním městě Gaios. Ostatní obyvatelé jsou roztroušeni v dalších dvou přístavních vesnicích a zemědělských osadách ve vnitrozemí. |
| Zdrojem obživy místních lidí byla v minulosti výroba olivového oleje a olivového mýdla, olivové háje se rozprostírají téměř po celém ostrově, část lidí se živí dosud rybolovem, v současnosti je hlavním zdrojem příjmů především rozvíjející se cestovní ruch. |
| Antipaxi má přibližně 800 obyvatel, od Paxi je vzdálený asi tři kilometry směrem na jih. Má rozlohu pouhých pět kilometrů čtverečních a kromě olivových hájů jsou zde rozsáhlé vinice. Na Paxi se dostanete lodí z Kerkyry, Igoumenisti nebo Pargy. Jednodenní výlet z Pargy přijde na 20 eur. |
