Má parohy. Ale nehlučí, nekouří ani nesmrdí

Řidiči tramvají a autobusů přezdívají svým kolegům za volanty trolejbusů paroháči. Na vině nejsou manželky, ale dva tyčové sběrače elektrického proudu na střeše trolejbusu.

Josef Altrichter řídí trolejbus čtvrt století a neměnil by. „Trolejbus není hlučný jako tramvaj a nesmrdí jako autobus,“ chválí si Altrichter dopravní prostředek šetrný k životnímu prostředí. V brněnském dopravním podniku řídil šest typů trolejbusu.

„Staré vozy měly výhodu v tom, že bylo snadné je opravit. Nové jsou zase o dost pohodlnější,“ říká třiapadesátiletý řidič.

Například trolejbus 9Tr neměl tlumiče a pružiny, ale listová pera. „Dokud vůz nezatížili cestující, poskakoval na nerovnostech. Sedadlo bylo mnohdy podložené špalkem,“ vzpomíná Altrichter. Protože ve starých trolejbusech chyběla kabina, kromě horka řidiče někdy trápil zápach.„Největší smraďoch byl pověstný Rudy Kovanda, který jezdil z Bystrce na Dornych do škrobáren. Když se k tomu přidaly navoněné dámy, byl to fičák,“ líčí řidič.

Do trolejbusu se občas naskládalo tolik cestujících, že Altrichter nemohl vystoupit, aby nasadil spadlé sběrače proudu. Staré vozy navíc občas probíjely.

„Nejvíc když byla v zimě slaná břečka. Cestující nastoupil jednou nohou, chytl se madla a začal se třást. Pustil se, až když jsem vypnul přívod proudu. Obvykle pak spadnul po zádech do břečky,“ usmívá se Altrichter.

Poučený cestující proto naskakoval snožmo anebo nastupoval se psem, který pozná, když vůz probíjí.