Mají IQ nad 130 a říkají: Máme zkrátka selský rozum
Hranice l Vysoká inteligence je dar. Nejde ji získat studiem, „nabiflovat“ se ji, nebo si ji koupit. Je daná stejně tak, jako třeba barva očí nebo velikost chodidla. Její vlastnictví může být vstupenka do vyšších sfér, ale i prokletí. Záleží, jak kdo umí s darem shůry nebo od svých předků zacházet. Členy organizace Mensa, která sdružuje lidi s nadprůměrným IQ nad 130, jsou dva tisíce Čechů. Z Přerovska sice ani jeden, ale barvy regionu hájí alespoň několik lidí z Hranicka.
Miss s IQ 140
Mezi horní dvě procenta nadprůměrně inteligentních patří i Denisa Biskupová z Bělotína. Je jí devatenáct let a její míry jsou 87-63-86. Doma má několik korunek ze soutěží krásy a na další se chystá. Míry boků, pasu a prsou ale nejsou zdaleka jediné, kterými může omráčit.
„Mám IQ 140. Testem jsem prošla na soukromé střední škole ve Vsetíně, kde studuji,“ říká inteligentní kráska.
Majitel školy Karel Kostka je totiž jedním z moravských testujících a jednou měsíčně si „proklepne“ i své nadané studenty. „Test trvá čtyřicet minut. Výsledky jsou přesné a světově srovnatelné,“ podotýká muž s IQ 160.
I když je Denisa Biskupová nadprůměrně inteligentní, výjimečná si nepřipadá. Ve svém věku řeší hlavně účast na soutěžích krásy a středobodem jejího života je aerobic, kterému se věnuje devátý rok. Právě se připravuje na maturitu a přijímací zkoušky na fakultu tělesné výchovy a sportu, obor ochrana obyvatelstva. „Chtěla bych pracovat u záchranářů, ale jasnější představu ještě nemám,“ podotýká Biskupová.
Vždycky patřila k premiantům třídy. Tvrdí ale, že nikdy nad spolužáky nevyčnívala znalostmi nebo nevšedními zájmy. „Nechyběl mi ovšem selský rozum, rychle se orientuji ve věcech, které mají určitý řád,“ říká dívka. Když přišla před dvěma lety domů s výsledky IQ testů, rodiče překvapila.
„Byla bystré dítě, ale zhruba do třetí třídy ji škola moc nebavila. Teprve později se chytla,“ říká její matka Renáta, která je povoláním učitelka. Ani otec, který se živí jako klempíř, netušil, že by jeho dcera mohla patřit k nadaným lidem.
„Vždycky mě ale bavila matematika a fyzika. Také se docela lehce učím jazyky. Umím anglicky a německy, domluvím se i španělsky a na podzim ještě nastupuji na intenzivní výuku ruštiny, kterou jsem vyhrála v jedné ze soutěží krásy,“ vyjmenovává Biskupová.
Hlavně nebýt za exota
Jedenatřicetiletý Aleš Doležal ze Stříteže nad Ludinou se stal členem Mensy už před deseti lety. Po maturitě na hotelové škole pracoval v Praze a jednou se pozastavil nad slovy kolegy. „Ty máš ale bednu, Aleši. Měl by sis nechat změřit IQ,“ prohlásil tehdy jeho spolupracovník. Ze začátku to bral jako hec, protože nepředpokládal, že obyčejný kluk z vesnice, který pochází ze čtyř dětí a jehož rodiče se vždycky živili rukama v místním družstvu, by se mohl vyšvihnout do dvouprocentní elity nejinteligentnějších lidí.
Přesto se to stalo. „Mám IQ 149. Nevím, kde se to v naší rodině vzalo, nepocházím z rodu žádných výjimečných lidí. Pravda ale je, že i když máma s tátou nemají ani středoškolské vzdělání, tak jim nechybí selský rozum. A to je základ. Při měření IQ nejde o znalosti nabyté studiem, ale o zdravý úsudek,“ tvrdí Doležal, který pracuje pro jeden obchodní řetězec a dálkově si dodělává vysokou školu managementu.
Kromě toho, že měří bez dvou centimetrů rovné dva metry, prý nikdy nikde nevyčuhoval. Ovšem ani nestál v pozadí. „Byl jsem průměrný žák, na základce jsem neměl větší ambice. Rodiče hlavně chtěli, abych měl řemeslo, nebo maturitu. Jediné, v čem jsem vynikal, byl rychlý úsudek. Než se ostatní rozkoukali, uměl jsem vyřešit věci, které do sebe logicky zapadaly,“ vzpomíná Doležal. Proto i IQ test mu přišel v podstatě jako řešení banálních úkolů.
Svým členstvím v Mense se nikde nechvástá. „Vadilo by mi, kdyby mě někdo měl za exota. Lidi z Mensy jsou normální, scházíme se a nevypozoroval jsem, že by někdo byl zvlášť vyšinutý,“ podotýká s úsměvem Doležal.
Inteligenčními testy nechal cvičně projít i svého šestiletého potomka. A ukázalo se, že jaký otec, takový syn. Rovněž on totiž překročil hranici 130 bodů IQ. Do Mensy ho ale rodiče zapsat nenechali. Chtějí, aby si o takovém kroku později rozhodl svobodně sám.
Chytrá blondýna
Vtipům o hloupých blondýnkách se může šestnáctiletá Zuzana Bordováčová jen smát. Ač sama je plavovlasá, s inteligencí problém rozhodně nemá. Naopak. „Mám IQ 144. Otestovat mě nechala moje máma, která je rovněž členkou Mensy,“ vypráví dívka.
Za svůj život se už šestkrát stěhovala a mnohokrát kvůli tomu měnila školy a třídní kolektivy. Kamkoliv ale přišla, tam byla i přes svou subtilní postavu nepřehlédnutelná.
„Už na Slovensku jsem se v pěti letech dostala na školu pro nadprůměrně inteligentní děti. Jenomže pak jsme se stěhovali, takže jsem nastoupila do běžné základní školy, kde jsem se v podstatě nudila,“ konstatuje mladá slečna, která ještě před půl rokem žila v Dolním Újezdě.
„Teď jsme se zase přestěhovali do Olomouce, takže chodím na gymnázium tam,“ podotýká „mensistka“. Jednou by chtěla pracovat jako psycholožka a nebránila by se ani tomu, kdyby mohla vyučovat matematiku a anglický jazyk. Pro obojí má totiž vlohy. Přesto se nedá říct, že by patřila k třídním premiantům, letos měla na vysvědčení dokonce i trojky.
„IQ není o znalostech, ale o rychlém vyhodnocování. Sama vidím souvislosti tam, kde by je jiní ani nehledali. Zabývám se věcmi více do hloubky. Když se řeší logický problém a lidé hledají odpověď, já už ji mám dávno v hlavě. U nás v rodině to tak ale mají takřka všichni, je to dědičná záležitost,“ soudí Bordováčová. Kam se doma otočí, tam se setkává s lidmi s vyšším IQ. A nejde jen o její rodiče, ale i o mladší sourozence, kteří navštěvují třídy pro nadané děti.
Předseda Mensy Tomáš Blumenstein potvrzuje, že inteligence je vrozená a v průběhu života se nemění. Podle něj je už hodnota IQ 120 dostatečná pro vystudování vysoké školy, jenže někteří lidé po akademické kariéře zkrátka netouží. „Mezi členy máme třeba i kuchaře, pumpaře a dřevorubce. Přesto mezi nás zapadají a máme si co říct,“ říká Blumenstein.
