Sklenici vody z vodovodu ke kávě nebo k jídlu chtěli v ústeckých restauracích a kavárnách redaktoři Sedmičky. Vyrazili do nejznámějších podniků, kde si na spokojenosti hostů zakládají. Navštívili čtyři kavárny a dvě restaurace. Ve čtyřech případech jim ale nabídli jen vodu z lahve.
Vladimir: voda automaticky
Nejprve jsme zamířili do hotelu Vladimir. Leží na hlavní ústecké třídě a v minulosti patřil k chloubám města a o tuto pověst usiluje i dnes. Vcházíme do hotelové restaurace s barem. Napravo od něj visí televize, kde zrovna vysílají zprávy. Je deset dopoledne, státní svátek, ale židle u stolů zejí prázdnotou. „Dvě pressa s mlékem,“ říkáme číšníkovi. Za chvíli nám je přináší. Na podnose má vedle kávy a dózy se smetanou i dvoudecové sklenice vody, plné do dvou třetin. První zkouška tedy dopadla dobře. „Dáte nám vodu i k hlavnímu jídlu?“ ptáme se. „Donesu ji třeba i k polévce, když chcete. Jsme na to zvyklí. Chtějí ji většinou cizinci, běžné je to například v Německu,“ dodal muž s dlouhou černou zástěrou kolem pasu.
Ve Vladimiru jsme tedy nikoho nenachytali. Přesouváme se do stylové mexické restaurace Pepé Lopez v přízemí paláce Zdar. Navštěvují ji lidé hodně v době oběda. K originální výzdobě ve stylu Sedmi statečných působí mexická hudba už trochu kýčovitě. Navíc je tak hlasitá, že si ani nemůžeme povídat.
Objednali jsme si k jídlu kuřecí kapsu s žampiony a slaninou a ostrou chilli omáčkou. „A k pití to bude,“ ptá se blondýna kolem dvaceti v tmavomodrém zdejším předpisovém triku. „Sklenici vody, ale točené, ne balené,“ opáčíme. Servírka znejistí. „Moment, musím se zeptat, jestli ji mohu přinést. Jsem tu teprve první den,“ omlouvá se a odbíhá k baru. Za tři minuty je zpátky u našeho stolu. „Máme nařízené ze shora, že vodu z kohoutku nepodáváme. Takže vám můžu nabídnout pouze balenou,“ vysvětluje dívka. Jídlo jsme snědli, vodu nedostali. Testujeme dál.
Vedení si to nepřeje
Přesouváme se do Café Pepe na hlavním ústeckém Lidickém náměstí. Vystavené zákusky, jako indiánci, rolády nebo špičky vybízejí osladit si život. Objednáváme si kávu a po ostrém obědě žádáme servírku také o sklenici s vodou. Dopadneme ale stejně jako v Mexiku. „Prodáváme pouze vodu balenou, takže do sklenice vám ji z kohoutku nenatočím. Vedení si to nepřeje,“ zaštítí se nařízením šéfů servírka. Dodala ale, že pokud si objednáme džus do větší sklenice, tak nám ho vodou z kohoutku zředit může. Vida, někdy to vedení nevadí.
La Rue: vodu jen do frťanů
Po předešlých zkušenostech jsme ani nedoufali, že vodu ke kávě ještě dostaneme. Číšník ji sice přinesl automaticky s kávou a smetanou na podnose, ale v náprstku na frťany. Když jsme ho požádali o větší sklenici, odpověď jako by měl připravenou dopředu. „Na zapití prášku voda stačí. Pokud chcete víc, prodáváme balenou,“ poučil nás muž v černé košili s výrazem, který nepřipouští námitky.
K jelenovi vodu z kohoutku přinesli
Od kolegů jsme dostali tip na restauraci U Jelena na střekovském nábřeží. Interiér hospody zdobí dřevěné obložení, stoly a lavice, po stěnách visí zátiší a krajinka. Číšník byl u nás do půl minuty. Objednali jsme si jídlo a k tomu sklenici vody. „Vodu? Obyčejnou vodu z kohoutku?“ ptal se znova a nechápavě. Když jsme ale trvali na svém, pokrčil jen rameny. K jelenímu guláši přinesl i sklenici vody.
Na Větruši: Zadarmo netočíme
Výletní zámek Větruše na vyhlídce nad Ústím má od října nově otevřenou restauraci. Ke kávě nám ale vodu nepřinesli. Museli jsme si ji objednat zvlášť a pouze balenou. „To by si o vodu zadarmo mohl říct každý,“ argumentoval číšník. Za balenou jsme dali osmnáct korun.
