Když mi bylo devatenáct, rozhodla jsem se, že chci jet na motorce do Španělska. V garáži mi stála jen slabá nepohodlná motorka, veškerá moje zkušenost byl malý výlet do Rumunska a neměla jsem ani ponětí, jak se staví stan. Netušila jsem, jak to vypadá v kempu ani jak se ubytování hledá. A co víc, nenašel se nikdo, kdo by tu lehce šílenou cestu podnikl se mnou. Ale já prostě jet chtěla. A tak jsem v létě 2012, plná strachu i nadšení, najednou seděla na motorce a mířila do Španělska. Sama. Bez karimatky, mapy, spreje na řetěz i jakékoli přípravy.
Milí i nemilí lidé
Proletěla jsem rakouskými Alpami, severem Itálie a jihem Francie do Andorry, odkud jsem se vydala na sever Španělska směrem na Santander a odtud do regionu Castilla i León a pohoří Picos de Europa, které jsem projezdila o něco důkladněji. Poté jsem se na den stavila v Portugalsku a přes město Bragança se vydala na jih Španělska do Huelvy a Sevilly. Přes Sierru Nevadu i Valencii jsem podél moře dojela až do Barcelony, odkud jsem jela trajektem do italského Janova.
Na čem jezdím?
Yamaha Tricker – malinká motorka o objemu 250 ccm. Má šestilitrovou nádrž, nemá kontrolku paliva ani žádnou ochranu před větrem. Je sice dost nepohodlná a slabá, ale ukrutně zábavná. První cestu jsem jela na její o polovinu slabší španělské kopii, občas na ní něco rezivělo nebo z ní něco upadávalo, ale vždy jsem dojela do cíle.
Všichni mě předtím varovali, že to nezvládnu, že mě někdo okrade, že mě sejme kamion a že mi někdo ublíží, ale ten, kdo se bál nejvíc, jsem byla vlastně já. Přesto negativní zkušenost byla snad jen jediná. Na severu Portugalska ke mně v centru Bragança přišel obtloustlý Portugalec a žvatlal cosi o tom, jestli hledám hrad, který je poblíž. Asi stokrát jsem mu vysvětlila, že mu nerozumím. Hned nato začal chtít cigarety. Nenechal se odbýt a pak mě začal osahávat. Nenapadlo mě nic chytřejšího než začít zdrhat od něj a od motorky, ale naštěstí mě nechal být.
Jinak mi lidé spíš pomáhali. Třeba na zpáteční cestě na jihu Itálie mi prasklo spojkové lanko, což byl pořádný problém. Tím spíš, že jediný kus nářadí, který jsem s sebou měla, byl šroubovák. Kdo by řekl, že tlačit naloženou motorku do kopce v 32stupňovém horku a po třech hodinách spánku může být tak těžké? Dech mi došel přesně u prvního živého človíčka ve vesnici, motorku jsem dala na stojan a dál se nehnula.
Vyrušila jsem důchodce z nějaké vášnivé debaty. Začali na mě pořvávat, jestli mi došel benzin, ale já jen kroutila hlavou a smutně ukázala na trčící utržené lanko. „Aaa, problema!“ byla první reakce. „Problema,“ zopakovala jsem zničeně. Když pak začali ze všech stran přicházet další stařečci, jednoho z nich napadlo zavolat dva mladší kluky, kteří mi sice vůbec nerozuměli, ale do patnácti minut celý problém vyřešili.
I jejich zásluhou jsem se po měsíci cesty, i když nemocná a s horečkou, zvládla doplazit do rakouského Viehhofenu a tam si vyslechla úsměvnou pochvalu od českých motorkářů: „Ty jo, jsi fakt dobrá, že jsi na tom dojela až do Rakouska…“
Vzhůru na sever
Jenže hned po příjezdu přišly myšlenky na další cestu. Stavět stan už jsem uměla, karimatku jsem si taky koupila, ale mé obavy neustoupily. Neměla jsem moc peněz, a tak jsem pro změnu nacvičovala, jak se vaří na plynovém vařiči. Tedy hned poté, co jsem zjistila, jak ta věc vypadá. Čekalo mě taky první spaní ve volné přírodě i setkání s ne až tak roztomilými zvířátky. V roce 2013 jsem se rozhodla jet na sever – do Norska a Finska.
Cesta do Skandinávie vedla po malých městečkách v Německu až do Dánska, přes mosty jsem se dostala do Švédska a jela na sever do města Orebro, odkud jsem začala směrovat cestu do Norska. Tam jsem se vydala na úplný jih k moři a poté podél moře několika trajekty do Bergenu. Odtud do vnitrozemí do hor kolem měst Sogndal, Lom, přes Trolí stezku a Atlantickou cestu do Trondheimu. Pak mě čekal Narvik, Lofoty tam a zpět a už jsem se začala otáčet na jih do Finska. Z něj jsem se vydala trajektem do Tallinnu v Estonsku a pak hlavními tahy přes Lotyšsko, Litvu a východ Polska domů – s malou zajížďkou na Slovensko na spravení nálady.
Milé lidi jsem potkávala stále, ale i přes samé pozitivní zkušenosti jsem se až ve Švédsku poprvé odhodlala spát mimo kemp. Vůbec jsem netušila, jak se to vlastně dělá. Nakonec jsem postavila stan u lesa a jezera a doufala, že je to bezpečné a že to dělám správně. Na rovinu přiznávám, že jsem byla strachy bez sebe. Děsila mě představa, že mě přijde někdo vyhnat, že mě někdo přejede, že mě sežere medvěd, sob, kráva, mýval nebo divočák, že na mě spadne strom a milion dalších obav. Připadala jsem si hrozně maličká a měla jsem pocit, že mě rozšlápne i mravenec. Z domova jsem dostala samozřejmě hned vynadáno, proč to vlastně dělám, a poslala jsem pro jistotu GPS souřadnice, které mi vyplivl mobil. Nazpátek však přišla SMS, že podle navigace jsem ve Venezuele u čínského hřbitova, což mě příliš neuklidnilo.
Mnohem víc uklidňující bylo, když jsem přijela na jih Norska, kde zmizela i poslední představa o možné kriminalitě ve Skandinávii. Koukali na mě hrozně divně, když jsem si s sebou brala helmu a foťák při cestě na záchod. Tady bylo normální nechat třeba i klíče volně na motorce a klidně na pár hodin zmizet.
Co když nemáte paníze?
Nepotřebovala jsem žádnou cestovní motorku, prostě jsem popadla, co mi stálo v garáži. Nemám žádnou extra výbavu: koupila jsem si nejlevnější zavazadla na trhu a na sobě jsem měla osm let staré boty a ne o moc mladší kalhoty. Nemám ani navigaci a stan a spacák jsem si půjčila. Když budete spát ve volné přírodě a vařit si, jedinou drahou položkou bude benzin a na ten už se našetřit dá.
Hrozně mě ale štvala všechna turistická doporučení. Obvykle sice jezdím bez navigace, bez plánování a odbočím si, kde se mi to zrovna líbí, ale párkrát jsem se nechala zlákat na vyhlášenou turistickou atrakci a byla jsem zklamaná. Třeba tolik známá Trolí stezka mě moc nenadchla. Projela jsem před ní v Norsku už dva překrásné horské úseky, kde se tolik turistů nevyskytovalo, a teď jsem čekala stejnou bombu. Vyjela jsem si ale těch pár hezkých zatáček nahoru, pak kousek v horách, a to bylo bohužel všechno. A kolem davy turistů. Na druhou stranu podobně populární Lofoty mě nadchly. Užívala jsem si nekonečné kilometry zakroucených silnic podél hor a moře a nemohla se nabažit toho božsky čistého mořského vzduchu.
Zvířátka ve Finsku
Finské Laponsko bylo dalším ze silných zážitků. Jela jsem v dešti, vichřici a tmě stovky kilometrů nekonečnou rovinkou, kde nebyl za celou dobu jediný člověk ani přístřešek, jen podivné zakrslé stromky. Najednou vedle mě podél cesty začaly běžet obří chlupaté parohy a pod nimi i sob, kterému patřily.
Sobů na cestě přibývalo čím dál víc a klidně mi jich do cesty skočilo třeba pět najednou. Na severu Finska údajně žije stejný počet sobů jako lidí. Já s tím naprosto nesouhlasím, podle mě tam vládne přísná sobí diktatura a na jednoho člověka je sobů aspoň deset. Nejdřív jsem byla nadšená z těch krásných zvířat, dokud jsem párkrát nemusela brzdit ze stovky před sobem, který se nemohl rozhodnout, na kterou stranu jít.
Zvířata mě nepřestala trápit ani na východě Finska u města Lieksa, kde bylo hodně obtížné najít kemp, a tak jsem začala stavět stan u lesa a jezera. Vtom jsem však uslyšela hrozně hlasité kvílení a běh velkého těžkého zvířete. Strnula jsem s jednou tyčkou od stanu v ruce a přemýšlela, jestli se mi to zdálo, nebo ne. Nevěděla jsem, zda být za hrdinu, nebo za strašpytla, ale hned nato se zvuk ozval znovu a hlasitěji a já začala balit, co mi síly stačily. Všechno jsem nějak upevnila na motorku a jako na potvoru hned za další kilometr objevila kemp, kde jsem ale musela objet závoru, protože byla skoro půlnoc.
Ne vždy to byla legrace
Lehké to nebylo ani na zpáteční cestě Litvou. Když jsem se ráno probudila ve stanu po chladné noci, měla jsem horečku, hrozně se mi motala hlava a ani po dvou prášcích jsem se neudržela na nohou. Přemýšlela jsem, co dál, když jsem nebyla schopná vyrazit, ale zároveň jsem musela strávit příští noc v teple. Vtom ke mně přišla vysmátá paní z recepce a já si říkala, že mě nemůže vyhodit, protože anglicky neumí ani slovo. Jenže si s sebou přinesla i obří slovník angličtiny a ukázala mi v něm větu: „Musíš odejít do dvanácti.“ Mít na to sílu, tak bych ji tím slovníkem přetáhla po hlavě, ale takhle jsem jen vyloudila úsměv pokřivený bolestí celého těla. I přesto jsem nemocná postupně zvládla dojet domů a hned další den jsem měla chuť vyrazit znovu!
Kam míří Dominika?
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
