V seriálu Sedmičky o významných lidech z Jihlavy zpovídaný člověk vždy označí někoho, kdo by si zasloužil pozornost v dalším dílu. V případě Josefa Kosa se pomyslná štafeta vrátila oklikou podruhé do stejné party. Kos je premiérem recesistické pivní vlády, v níž jako ministr školství zasedá i geolog Zdeněk Laštovička. Jeho medailon přinesla Sedmička v půli ledna.
„Josef nemusel o funkci premiéra bojovat. Je to přirozený tahoun a vůdčí síla. Bez něj by náš spolek nefungoval,“ hodnotí Laštovička. Členy vlády sbližuje láska k Vysočině, její přírodě a památkám. „Dál je to taky chlapská šikovnost, každý ze členů něco umí a pomáhá ostatním. Malíř Kos dává kamarádům ke kulatým narozeninám obrazy,“ doplnil Laštovička.
Do Prahy a zpět
V Jihlavě Josef Kos zakotvil před téměř padesáti lety. Okouzlila jej už při první návštěvě v dětství.
„Bylo to působivé, staré a šedivé německé město. Středem náměstí se táhla jediná silnice s kočičími hlavami. Byl jsem z té atmosféry u vytržení,“ vzpomíná.
Jeho životní cesta začala v Košeticích na Pelhřimovsku. Druhá světová válka jej zastihla v klukovském věku, takže zážitky z ní se zapsaly hluboko do paměti. „V květnu 1945 povstalci v Košeticích zajímali německé vojáky, jenže konec ještě nebyl. Vzápětí přišli esesáci a zajatce osvobodili. Ti jim ale řekli, že Češi se k nim chovali korektně. Kdyby tehdy padl jediný výstřel, mohlo to skončit špatně,“ uvádí Kos.
Po osvobození si kluci z Košetic rádi hráli na nedalekém letišti, kde stála německá letadla – štuky a junkersy. „Dokonce jsme jim odmontovávali kulomety. Divím se, že se nikomu z nás tehdy nic nestalo,“ říká s úsměvem malíř.
Otec chtěl mít ze syna učitele a poslal jej na gymnázium. Josef Kos měl ale jasno v tom, že chce dělat něco jiného. Tajně si proto podal přihlášku na pražskou grafiku. „Když přišla pozvánka k přijímačkám, táta mě sice do Prahy vzal, jenže byl pěkně nazlobený. Nakonec ale řekl: ‚Odteď si dělej, co chceš‘.”
A to Josef Kos dělal. Po střední grafické vystudoval ještě Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a začal pracovat v reklamě. Na Prahu si ale nezvykl a stále ho to táhlo na Vysočinu. S manželkou a dcerou se roku 1961 přestěhoval do Jihlavy a pět let učil na pedagogickém institutu. Po jeho zrušení se stal výtvarníkem na plný úvazek.
Zpočátku dělal hlavně litografie, dřevoryty, suché jehly, ilustroval knížky. Od osmdesátých let se zaměřil skoro výhradně na štětec a olejové barvy. Kresby vesniček a měst Vysočiny vystřídaly malby zachycující tajemné zátočiny obývané vílami, lesní mýtiny či výjevy z mytologie.
Pro Kosovy obrazy je příznačná měkkost a snové rozostření. „Když začínám dělat obraz, nejdřív si nakreslím na daný námět pastel. Malbu pak tomu pastelu přizpůsobím. Proto je výsledek měkký a úsporný,“ vysvětlil malíř. Mezi poli jej u malířského stojanu se štětcem v ruce nepotkáte. „I krajiny maluju vždy v ateliéru, po paměti. Člověk není ovlivněný zbytečným detailem, spíš si obraz dotvoří podle sebe,“ dodal Kos.
Ryby musel pouštět
Velkým koníčkem malíře Kosa bylo kromě cestování za památkami rybaření. Ryb mu ale bylo líto, a tak je stále častěji pouštěl. „Často je přinesl domů, ale zpracovat jsem je musel já,“ popisuje jeho syn Martin. I ten se stal akademickým malířem a pracuje jako historik umění v jihlavském muzeu.
Nyní už Josef Kos s udicí k vodě nechodí, a ryby tak zůstávají hlavně častými obyvateli jeho obrazů.
Oblíbeným zvířetem malíře je také jeho jezevčík, který jej budí velmi brzy, aby se spolu vydali na procházku. I díky tomu pak Kos začíná časně ráno malovat.
Sedmou a poslední osobností v seriálu bude malíř Gustav Krum.
