V jejím životě se to jen hemží slavnými uměleckými jmény. Akademická malířka Marie Michaela Šechtlová studovala grafiku u výtvarníků Zdeňka Sklenáře a Jiřího Anderleho. Ilustrovala sbírky Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala či Fráni Šrámka.
Svoji tvorbu posledních dvaceti let nyní představuje v táborské Galerii U Radnice. Výstava potrvá do 2. března.
Narodila jste se v Praze, ale přitom vás lidé mají odjakživa spojenou s Táborem. Jak to?
To se stalo jen proto, že naši jeli podepsat do Prahy smlouvu o koupi nového domu v Táboře a trošku drncli přes přejezd u Miličína. Takže já jsem typické nedonošené děťátko. Narodila jsem se v sedmi měsících. Snad proto jsem celé dětství prohlašovala, že nechci vyrůst. Ale být dospělá nakonec není tak špatné.
Co si nejvíc vybavujete z dětství, kdy jste vyrůstala v umělecké rodině obklopená fotografiemi?
Fotilo se pořád a já jsem se toho samozřejmě účastnila. Vyřezávala jsem paspartičky na negativy, když se fotily růže, táta se staral o techniku, aby byla správně světlá. Počítala jsem expozici, započítávala filtry, tátovi totiž matematika vůbec nešla. Také jsem křísila květiny. Na fotografování nám posílali autobusem růže z Blatné, přijížděly úplně zvadlé. Vyráběla jsem z nich opět použitelné, které by nezvadly alespoň po dobu, kdy se škvařily pod těmi všemi světly. S našima jsem jezdila na noční fotografování hradů a zámků. Začínalo se až po setmění a fotografovalo se tak do tří až čtyř hodin do rána. Vše jsme museli nasvítit lampami a třeba v Krumlově byla jediná zástrčka v pokladně. To byla pořádná dřina, ale také neskutečně krásná.
Pamatujete si dobu, kdy rodiče měli vlastní ateliér?
Kdepak. Znárodnili jim ho, když mi byl rok. Ale pamatuji, když byli v družstvu Fotografi a. Tehdy se ještě kolorovalo. Když člověk chtěl barevnou fotografi i, zapsali si, že má kaštanové vlasy, zelené oči a žlutou blůzu, a pak mu tu fotografi i obarvili. Tím pádem bylo v ateliéru spoustu barviček, pamatuji si ty obrovské sady, čtyřikrát dvanáct pastelek. Tam se krásně kreslilo.
Možná právě tam jste od fotografie utekla k výtvarnému umění?
Odmalinka jsem všechny problémy řešila přes malování. Třeba když jsem měla pocit, že jsem ve třídě dítětem, o které moc není zájem. Neuměla jsem totiž zpívat a cvičit. Zato jsem dobře malovala holubičky do přání k Mezinárodnímu dni žen. Tak jsem si postavení vydobyla malováním. Nebo když se mi na dětském táboře nechtělo škrábat brambory, vyškrabávala jsem z nich raději panáčky.
Už v této době jste malovat k malíři Karlu Valterovi?
Začínala jsem u paní Kubíčkové. Tam v těch mých sedmi letech vznikly mé jediné angažované malby, tedy První máj a spartakiáda. Ke Karlu Valterovi jsem chodila pak od páté třídy do začátku střední školy.
Jaký vliv na vás měl tento malíř?
To u něj jsem se naučila dívat na svět. Například s námi chodil do Holečkových sadů a říkal: Tak se podívejte, paní učitelka vám v první třídě řekla, že strom se maluje takovou tou hnědou barvou, co máte ve vodovkách, a já koupím zmrzlinu každému, kdo najde takhle hnědý strom. A my hledali.
A našli?
Všechny stromy byly černé, šedivé, zelené, zrzavé, ale takto hnědý žádný. Koukám po něm do dneška a ještě bych se té zmrzliny nedomohla. Tady kterým věnuji jeden ze tří cyklů na výstavě. Pan Valter nám o kumštu krásně povídal, od té doby se mnou na škole už nikdo tak filosoficky o umění nemluvil. A ty jeho úkoly. Třeba: Namalujte dvě stejné konvičky. Ale jednu má vaše babička na kafíčko a ta druhá patří vzteklé telefonistce.
V patnácti jste tedy odešla na Holarku, Střední odbornou školu výtvarnou v Praze. Byl rok 1967, doba politického uvolnění.
Přešli jsme do velké euforie. Měli jsme pocit, že můžeme změnit svět nebo alespoň osnovy. Vše jsme brali velmi vážně. Byli jsme přesvědčení, že budeme ti největší umělci v Čechách. Všech nás šestatřicet v ročníku. Holarce vděčím za to, že jsem se naučila všechny grafi cké techniky. To bylo neskutečně zajímavé. Mami navíc měla v Praze ateliér, kde jsem bydlela. Člověk nikdy nevěděl, do čeho přijde. Jestli tam bude slečna v plavkách a mládenec ji bude zasypávat korálky. Nebo jestli tam nahá modelka bude zrovna stěhovat pozadí.
Stěhovat pozadí?
Naši tehdy fotili akty jedné dívence, které to tak nevadilo, že si na sebe nic nebrala ani v mezidobí mezi focením. A byla velmi ochotná se vším pomoci. Také jsme zjistili, že před časem studovala stejnou školu. Tak si tak sedla, nožku přes nožku a drbali jsme kantory. Po Holarce jsem se dostala na vysokou ještě v politicky příznivém okénku. Šla jsem na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru grafiky a ilustrace. Tam jsem pak strávila podstatnou část dalšího desetiletí. Studovala jsem pod úžasnými profesory Zdeňkem Sklenářem a Jiřím Anderlem, dostala jsem se do špičkových dílen, ke špičkovým grafikům.
Pak jste se vdala, měla děti a také začala pracovat. Jak se v té době dalo uživit grafikou a ilustrací?
Věnovala jsem se hlavně drobné grafice, a té jsem musela udělat opravdu hodně, protože do prodeje mi pustili jen malou část. Každý výtvarník tehdy musel nechávat schvalovat všechny práce v jedné striktně určené komisi. Práce dodal v úterý, ve čtvrtek se pro ně vrátil. Buď na nich razítko bylo, nebo nebylo. Nikdy jsem nepřišla na to, proč některé orazítkované jsou a jiné ne. Někdy se stalo, že jste nedostala štempl i půl roku, a pak zase ano. Když jsme se ptali proč, odpověděli nám, že umělcům se rady neudílejí. Dobře si nás hlídali, abychom si moc nevydělali, když nejsme ti, co si mají hodně vydělat. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem také hodně ilustrovala. Seiferta, Nezvala, Šrámka, ale i cestopisy či pohádky. Ale také jsem pracovala pro milé časopisy jako Host do domu nebo Plamen.
A pak přišla revoluce.
Ta doba byla pro mě dobou překvapení. Vždyť ještě v létě 1989 jsem dělala cyklus 18 grafik Růženec pro faráře Neugebauera a společně jsme ho nesli kardinálu Tomáškovi k devadesátým narozeninám. Tehdy jsem si řekla: Tak, a teď mě někdo nafilmuje a skončila jsem. Místo toho odvezl kardinál Tomášek grafiky papežovi při blahoslavení Anežky, a pak už bylo všechno jinak. Ještě v říjnu jsem byla v bance, že bychom s rodinou rádi jeli do Jugoslávie. A tam mi řekli, že nejdřív za patnáct let. A v prosinci už jsme jeli do Rakouska, jen abychom si zkusili, že to opravdu jde.
A už jste nepotřebovala štemply.
Přesně tak. Jenže se přestalo ilustrovat, na to nebyly peníze. V té době jsem se navíc vrátila do Tábora a ztratila tak kontakt s pražskými redakcemi. Začala jsem tedy hodně dělat novoročenky pro firmy, abych si mohla užít drobnou grafiku, kterou už bylo složité dodávat do galerií. Uhlídat své práce v jednotlivých, nově vzniklých, soukromých galeriích, je hrozně náročné. Člověk někam poslal práce a za půl roku zjistil, že galerie zkrachovala. Nebo jsem dala grafiky do jedné táborské galerie, odjela jsem na dovolenou. Když jsem se vrátila, tak jsem pod nimi našla opřená horská kola, na nich pověšené zvonečky a vedle nich vystavené erotické prádlo. Nyní mám grafiky jen v několika málo galeriích, na které se mohu spolehnout. V devadesátých letech jsem už také mohla jet do ciziny na několik moc hezkých workshopů a plenérů.
Po roce 2000 jste s maminkou a dětmi založili Muzeum fotografie Šechtl Voseček a začali digitalizovat rodinný archiv. Neobětovala jste tomu většinu času, který byste jinak měla pro vlastní tvorbu?
Tvořila jsem dál. Ale je pravda, že od té doby je pro spoustu lidí těžké zaregistrovat, že je tu Šechtlová výtvarnice a Šechtlové fotografové. Dřív tomu bylo spíš naopak. Také se mi často stává, že se na mé výstavě lidé zklamaně ptají, kde jsou staré fotografie. Tak to mě trošku dokáže vytočit. Ale svého kroku jsem nikdy nezalitovala. V archivu mých předků je spousta kvalitních věcí. Vždyť by jinak někde shnily. Navíc na to nejsem sama, ale práci kolem muzea, vydávání kalendářů, publikací, organizování výstav i archivu děláme společně s dětmi Honzou a Evou, dřív hodně pomohla mami. Vlastní tvorby jsem se nevzdala. V padesáti jsem začala malovat velké oleje, abych zkusila, jestli se i v tomhle věku dá začít něco zcela nového.
Dosavadní tvorbu teď uzavřete výstavou Světy v Galerii U Radnice. Co tam návštěvníci uvidí?
Vystavuji tam tři cykly, kterými shrnuji svou tvorbu za posledních dvacet let. Svět symbolů, svět divadla a svět přírody. Ráda pracuji v cyklech a ke stejným motivům se vracím i po letech. Svět symbolů na výstavě jsou mezzotinty. Jsou nejkomornější, plné symbolů náboženských i těch prapůvodních, které nás provázejí celým životem a jsou spojené s naším myšlením.
Co znamená svět divadla?
To jsou litografie, barevnější než předchozí cyklus. Nejedná se o konkrétní divadelní hry, jde spíše o člověka, jeho pocity, nálady vzhledem k prostoru, ve kterém žije a vzhledem k ostatním lidem. Svět stromů a vody jsou olejomalby. Největší, nejbezprostřednější a nejbarevnější cyklus. Stromy miluji a od mládí jsem shromažďovala jejich kresby a fotografie. Na obrazech jsou tvarově velmi přesné, ale barva vyjadřuje jejich vitalitu a sílu. Stromy to nikdy nevzdávají a bojují do poslední chvíle, na jejich kmenech jsou stopy všeho, čím prošly.
Co vymyslíte na další dekádu?
Připravujeme knihu Deník fotografa z kinofilmů mého dědy Josefa Jindřicha Šechtla. A pokud jde o mé malování, uvažuji o tom, že se vrátím k figurálním motivům, jako byl balet a pantomima. Jen mě víc láká člověk v městském prostoru, například street dance. Ráda bych zkusila i něco trojrozměrného, možná se pustím s dcerou do keramiky.
