Na stole se vrší krabice barevných pastelů a hromady papírů, police kolem stěn přetékají knihami o umění a před oknem s výhledem na židovský hřbitov stojí malířský stojan. Tak vypadá panelákový byt výtvarnice Jany Drdové, který jí zároveň slouží jako ateliér.
Právě pracujete na ilustracích pro historickou knihu nazvanou Lidé, kteří změnili svět. Kolik osobností musíte nakreslit?
Dostala jsem seznam, ve kterém je asi sto padesát historických postav. Budou nejspíš rozložené do tří knih. Dvaatřicet portrétů mám hotových, například Galilea nebo Miguela de Saavedru. Funguje to tak, že bych jich měla zvládnout tak pět nebo šest za měsíc. Plus ještě menší podkresby do textu. V září nebo říjnu má jít kniha do grafického studia v Bratislavě, aby moje kresby oskenovali a připravili.
Máte stanovené pořadí, v jakém velikány kreslíte, nebo si můžete vybírat?
Systém nemám, vybírám si podle nálady. Teď se ale musím řídit časem, vydání knihy začalo trochu hořet. Jinak přeskakuji. Když mám například víc mužů za sebou, dostanu chuť nakreslit ženu. Když jsem třeba dělala Caesara, tak jsem k němu za každou cenu nacpala mladou Kleopatru. Nebo Julii k Shakespearovi.
Do jaké míry můžete mluvit do výběru, koho a jak pro knihu ztvárníte?
Portréty jsou samozřejmě dané předem, podkresby jsou něco jiného. Ale i v podobiznách mívám volnou ruku. Nedávno jsem například pracovala na Alžbětě I. Vytáhla jsem si několik jejích obličejů. Použila jsem i její tvář z videa, ze známého filmu. Zastavila jsem jednu scénu a Alžbetin výraz v ní se mi moc líbil. Všechny tyhle obličeje míchám dohromady, z každého si vezmu něco, většinou výrazné, charakteristické prvky.
Jak vznik malby pokračuje?
Smíchané obličeje si hodím na pauzovací papír. To je jednodušší v tom, že když do něj ještě pak čárám, nadělám si spoustu tahů, které jdou lehce vymazat. Pak si z pauzáku vezmu nejvýraznější rysy, jen hrubou kostru, kterou si překreslím na normální papír. Tu přesně dodělám a dovybarvím.
Všiml jsem si, že malujete převážně pastelem.
Ano, to je daleko rychlejší, než třeba olej, který musí dlouho zasychat. Měla bych zmínit, že výrobky jednotlivých firem s výtvarnými potřebami se hodně liší, třeba v pigmentaci. Ideální je, když se rozetřený prach dobře nanáší. Jeden takový malý pastel stojí sedmdesát korun, celá kazeta pak skoro tisícovku. Část barev jsem pořídila od známé své dcery, která vyklízela půdu po dědečkovi z několikátého kolene, a tam je našla. Nic jim nebylo, protože i když pastely mají jistou garanční lhůtu, tak vydrží i dlouho po ní.
Zkoušela jste i jiné techniky?
Kdysi jsem vyzkoušela všechno možné, od malby na textil přes šperkařinu až po malbu na smaltovaný povrch. Teď mě čeká práce i s akvarelem, tím budu dokolorovávat knihu o školáku Kájovi Maříkovi.
V té bylo vašich kreseb kolik?
Celou jsem ji ilustrovala sama, obrázků je 174 a další budu ještě možná dodělávat. Kniha by se měla objevit na pultech ještě před Vánocemi, teď se teprve vrátila z tiskárny v Číně a ještě ani není svázaná. Spolu s oněmi hybateli dějin jsou to první dvě publikace, do kterých jsem kdy kreslila.
Vedli vás k malování doma, nebo jste se o výtvarné umění začala zajímat sama od sebe?
Otce jsem neměla. Maminka cestovala s Pragokoncertem po světě, malovala na jevišti. K výtvarnu mě kromě ní vedli i prarodiče, především babička, takže se umění u nás dědí po přeslici.
