Od tragické smrti reprezentanta Luďka Čajky uplyne dvacet let. Vzpomínat na něj budou nejen jeho nejbližší příbuzní, ale také hokejoví fanoušci a jeho bývalí spoluhráči.
Večer pátého ledna 1990 poslouchala Renata Čajková tradiční rozhlasový pořad S mikrofonem za hokejem. Zlín hrál v Košicích a její manžel právě narazil na mantinel za brankou před útočníkem domácích Antonem Bartanusem.
„Až po chvíli jsem si uvědomila, že zraněným hráčem, o kterém mluvili, je Luděk,“ vzpomíná Čajková. V tu chvíli pro ni začala nefalšovaná noční můra.
Čajku s poraněnou míchou okamžitě převezli na operační sál, z kómatu se už ale neprobral. Zemřel o tři týdny později, 14. února. „Za ta léta už mi vzpomínka na ty hrozné chvíle neubližuje, neničí mne. Naopak, pokud někdo zavolá a ptá se na něj, tak jsou to pro mne příjemné chvilky. Prožili jsme spolu hodně krásných momentů, takže mám na co vzpomínat,“ tvrdí hokejistova žena.
Podrželi ji Vlachovi
V posledních dnech je telefonátů o hodně více než v předchozích letech. „Dokonce volal nějaký novinář z Košic, ale bohužel se trefil právě do chvíle, kdy jsem byla zaneprázdněná v práci. Takže jsem se mu musela omluvit a zatím se podruhé neozval,“ popisuje Čajková.
V těch nejtěžších chvílích před dvaceti lety ji podržela vlastní rodina i rodina manželova tehdejšího spoluhráče Rostislava Vlacha. „S Renatou si dodnes pravidelně voláme, jsme v kontaktu,“ líčí Vlach, který s Luďkem Čajkou pouhých pět dní před tragédií slavil silvestra.
Lékaři už krátce po hrozivém pádu na mantinel nedávali Čajkovi velké šance. Diagnóza byla krutá – prasklý první, roztříštěný druhý obratel, poškozená mícha, ochrnuté nohy i ruce, bezvědomí. „Jezdila jsem do Košic pořád, někdy jsem tam i přespávala. O smrti Luďka jsem dozvěděla z telegramu,“ říká Čajková, která dnes žije u Brna s novým partnerem. Společně vychovávají tři děti. Jedno si oba přivedli z předchozích manželství, nejmladší dceru mají spolu. V jejich původním bytě ve Zlíně, v těsném sousedství kostela bydlí dcera Markéta. „Vídáme se pravidelně, ona už má svůj život, je ve Zlíně spokojená,“ dodává Čajková.
Bartanus vzpomíná
Nejen pro ni byla manželova smrt nejhorším životním zážitkem. Sedmičce se podařilo zkontaktovat se slovenským útočníkem Antonem Bartanusem, který byl v inkriminovaný okamžik na ledě pár centimetrů od Luďka Čajky.
„Ještě dnes, po dvaceti letech, mám husí kůži. Dlouho potom jsem špatně spával. Na ty chvíle na ledě nezapomenu nikdy. Náš klubový lékař Klíma se Luďkovi snažil vytáhnout jazyk a zavést umělé dýchání. Bylo hned jasné, že je to špatné, hodně špatné. Hráči začali plakat,“ vzpomíná Bartanus, který dnes patří mezi nejlepší hokejové trenéry mládeže na Slovensku. Média po tragédii sáhodlouze rozebírala, zda zlínský hráč neupadl kvůli vzájemnému souboji.
„Kdepak, ke kontaktu ani nedošlo. Bylo to jasně vidět. Já jsem mu pouze zvedl hokejku, on spadl, protože mu zastavila brusli rýha v ledu. Ale byl jsem prostě u toho a na ten hrozný pocit, který jsem v tu chvíli i následující dny měl, nikdy nemůžu zapomenout,“ vysvětluje Bartanus. Renata Čajková s ním beze zbytku souhlasí. „Bylo to nešťastná náhoda, pan Bartanus za ni určitě nemohl. Vyčítal si to, ale on do něj nestrčil.Nikdy jsem si to nemyslela,“ potvrzuje.
Tragédie znamenala konec slibné budoucnosti, která se před Čajkovými otevírala. Výbornými výkony si totiž už pět let let předtím Čajka vybojoval reprezentační dres, v roce 1987 na mistrovství světa ve Vídni pomohl Československu k bronzovým medailím. Hned po šampionátu si jej v draftu vybrali newyorští Rangers.
„Teď už není podstatné rozebírat, co by bylo, kdyby. Prostě se stalo. Na Luďka budu mít vždycky jenom ty nejlepší vzpomínky. Do Zlína určitě pojedu na hrob. A samozřejmě, jako ostatně každý rok, doma čtrnáctého února zapálíme svíčku,“ uzavírá Renata Čajková.
