Manželé pluli tři roky světem | E15.cz

Manželé pluli tři roky světem

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Bez ponorkové nemoci zvládli František Sýkora a jeho manželka Danuše Kleštincová cestu kolem světa na malé plachetnici. Teď o tom napsali knihu.

Dva roky vyráběl František Sýkora z Českých Budějovic ve své dílně plachetnici a snil o dalekých mořích a krajích. Hlavně o Polynésii. Když tam se ženou za pár let na této bárce skutečně doplul, našel ráj, jaký si představoval.
„Největším zážitkem z celé tříleté cesty byla pro mě Polynésie. Nejen krásná příroda, ale hlavně místní lidé, kteří jsou otevření, přátelští, nezištní a nezáludní,“ vzpomíná.
Překvapil je například řidič auta, jež si manželé stopli k cestě na nákup. Šofér považoval za samozřejmé počkat na ně před obchodem a odvézt je i nazpátek. „Možná tak kdysi fungoval i ten náš svět, ale teď děláme pravý opak – zatímco oni se soustředí na příjemné stránky života, my vyhledáváme problémy a užíváme si jich. Přímo si v tom chrochtáme,“ míní pětapadesátiletý počítačový technik.

Cesta bosé nohy

Budějovičtí mořeplavci se na cestu vydali v létě roku 2005 a vrátili se do přístavu přesně po třech letech, 14. července 2008. Vyrazili z Itálie na západ přes Středomoří, Atlantik do Karibiku, pak přes Panamu a Pacifik do Polynésie, dále do Austrálie přes Indonésii, Malajsii, poté Indickým oceánem do Rudého moře a Suezem zpět do Itálie. Celkem zdolali 27,5 tisíce námořních mil.
Námořníci trasu nazývají Cesta bosé nohy, protože je tam teplo a loď pluje s větrem od východu k západu přesně tak, jak vanou pasáty. „Vydává se tudy spousta lidí, ale nepotkali jsme nikoho, kdo by měl menší loď než my,“ upozorňuje Sýkora. Postavil loď dlouhou jen 7,65 metru, aby vyhovovala i podmínkám přepravy po silnici. Plachetnice pojmenovaná Karya podle řecké bohyně zvládla cestu bez problémů, osvědčilo se i větrné kormidlo sloužící jako autopilot.
„To byla moje podmínka, že ta loď bude za všech okolností schopná jet sama, abych nemusela stát u kormidla. Já mám totiž vodu ráda vlastně jen ve vaně,“ vysvětluje Kleštincová.
Zatímco její muž se prý neustále těšil, co dalšího zase bude obdivovat, žena se snažila aspoň pomyslně zůstat nohama na zemi. „Pořád jsem měla obavy, aby se jemu nebo lodi něco nestalo,“ podotýká čtyřiapadesátiletá úřednice.
Vzhledem k tomu, že si Sýkora jachtu vyrobil sám, nepovažuje takový výlet za příliš finančně náročný. Skromnější způsob života na moři přišel manžele zhruba na 150 tisíc korun ročně. „Skoro všude ve světě už je levněji než v Česku. Domeček jsme si vezli s sebou a jídlo lze v exotických zemích nakoupit velmi lacino,“ sčítá cestovatel náklady. Potkávali posádky, které žijí na moři už desítky let. Někteří lidé jsou velmi chudí, ale tvoří zvláštní komunitu a navzájem si radí, kde výhodně koupit jídlo a jak nejsnáze proplouvat životem.
Během plavby Sýkora zjistil, že víc než objevovat pevninu ho baví život na moři. Dny a noci tam plynou jiným tempem, živly učí pokoře, rytmus života je přirozenější. „To nejcennější, co máme, je čas. Tuláci už to pochopili,“ dodává.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video