Maraton ve spinningu: Ze sedla a stoupáme!

Redaktor Sedmičky si na vlastní kůži vyzkoušel tříhodinový maraton ve spinningu.

Se spinningem jsem měl dosud jedinou zkušenost. Když mi zavolal majitel hradeckého Cyklosportu Hájek, jestli si nechci zkusit spinningový maraton, přijal jsem výzvu s obavami a respektem. Když jsem se v sobotu 21. listopadu ráno probudil, začal jsem o sobě pochybovat. Hlavně abych si neuřízl ostudu a vydržel. Spolu se mnou se k maratonu odhodlalo jedenáct žen, sedm mužů a tři instruktoři. Úderem jedné hodiny je odstartováno. Už první šlápnutí ukazují, jak na tom kdo je.
„Jak to tempo chtějí vydržet?“ ptám se v duchu. Nikam se neženu a připomínám turistu na výletě. „Máme tady první stoupání, jdeme ze sedla!“ volá instruktorka Lada.
Šlapeme podle rytmu hudby. Starší rockové skladby mě dostávají do varu a já pomalu zapomínám, kde jsem. Půlhodinka utekla jako voda. Z některých už lije, já mám ručník zatím jen pro parádu. Teprve ke konci první hodiny se zadýchávám, stékají po mně kapičky potu. V dobré náladě mě drží úsilí ostatních. I když někteří už zvolňují. Ve druhé části si nás bere do parády instruktor Marek. V polovině maratonu se zahřívám na provozní teplotu. Všímám si, že všichni šlapeme jako jeden tým. Levá, pravá. Teprve až sedmiminutová jízda ve stoje mi dává pořádně zabrat. Do závěrečné šedesátiminutovky nastupuji s předsevzetím nešetřit se a jet, co to půjde. „Teď mě budete proklínat,“ naznačuje instruktor Pavel.Chce, abychom si už do konce neubírali zátěž a jeli na maximum. Sleduju hodiny, které se najednou neuvěřitelně vlečou. Není na mně ani nitka suchá. „Kde se na mně stále bere tolik potu?“ ptám se v duchu. Sotva se utřu, za chvilku jsem zase celý mokrý. Chodidla mě pálí. Lapám po dechu. Poslouchám, kdy dostanu pokyn, že můžu přestat. S vypětím sil se řítím do pomyslné cílové rovinky. Konečně konec. Je dobojováno. A pak hurá do sprchy. Tam jsem si užíval pocit, že jsem vydržel. Příště ale raději vyrazím do přírody. Abych si s chutí odplivl a od plic zanadával.