Hasič. Hrdé povolání, o kterém je natočených spousta filmů a o němž sní nejeden kluk. Třiatřicetiletý Marián Mrózek se jím stal. Splnil si tím dětský sen, protože už jako malý pokukoval po mužích v hasičské uniformě. Obdivoval jejich odvahu a líbila se mu velká hasičská auta. V osmi letech nastoupil do kroužku dobrovolných hasičů v Českém Těšíně.
Profesionálním hasičem se Mrózek stal ve dvaceti letech v době studií. Alespoň na částečný úvazek. „Když jsem školu dokončil, nastoupil jsem v roce 2000 na stanici v Karviné. Pak jsem sloužil několik let v Mostě, v Českém Těšíně a dnes jsem znovu v Karviné,“ povídá Mrózek.
V práci tráví Vánoce, poslední i první den v roce, zasahoval u těžkých dopravních nehod, hasičské povolání má rád. „Nechci dělat nic jiného,“ říká Mrózek.
Předpokladem pro hasičské povolání je maturitní vysvědčení, perfektní zdraví, bezvadná fyzická kondice a chuť nasazovat život za druhé. „Fyzické testy podstupujeme každý rok, stejně jako důsledné vyšetření u lékaře,“ doplňuje Mrózek.
Velitel karvinských hasičů miluje sport, nejvíce turistiku. „Někdy lezu i po skalách. Tady u nás jezdím do Komorní Lhotky, ale mojí srdeční záležitostí je Slovensko a Vysoké Tatry,“ vypráví Mrózek.
Nehoda? Křik,
pláč a zmatek
Jako hasič toho zažil hodně. Nejen u hašení požárů. Pomáhá zachraňovat životy lidem u dopravních nehod, zraněným zvířatům nebo bojuje s chemikáliemi při haváriích. „Co je z toho nejtěžší? To se nedá říct. Protože každý zásah je jiný. Někdy mi dá zabrat případ, který je náročný na fyzičku, kdy si sáhnu až na dno svých sil. Někdy vyjedeme k dopravní nehodě a to nás úplně psychicky odrovná. Bouračky jsou pro každého hasiče zážitek, který nejde vymazat. Když vidím na místě trpící a raněné, tak to těžce rozdýchávám,“ vysvětluje Mrózek. Velitel hasičů ale nemá čas rozptylovat se dojmy.
„Ve většině případů akci velím. Mám pod sebou policisty a záchranáře. Je to hodně těžké. Přijedeme na místo, kde je spousta aut, spousta lidí, spousta křiku a lidé, kteří jsou jen zvědaví. S jasnou hlavou musím vyhodnotit situaci, zkontrolovat raněné a rozhodnout, kdo potřebuje první pomoc, kdo počká. Často musíme prohledat i dav přihlížejících. Protože se nám nejednou stalo, že zraněný člověk z dopravní nehody se v šoku mezi ně zamíchal a pak mezi nimi omdlel. Když si zraněné převezmou lékaři, odpojujeme třeba baterie v autě, zajišťujeme, aby neunikl benzin nebo nafta. Po havárii i uklízíme,“ popisuje Mrózek.
Kočka na stromě,
pes ve studni
Jsou ale výjezdy o hodně příjemnější. Sundat kočku ze stromu pro hasiče není velký problém. „Zvířatům jezdíme pomáhat docela často. Nesundáváme jen kočky. Už se nám stalo, že jsme ze stromu pomáhali i leguánovi. Taky si pamatuji i vyprošťování srn z kaliště. Byly na tom hodně špatně. V kališti byly potopené až po hlavu. Museli jsme se k nim dostat, podebrat je, svázat a pak jsme je s radostí vypustili do přírody,“ popisoval Mrózek.
Některé případy vypadají nebezpečně, končí v úsměvech. „Zachraňoval jsem psa, který spadl do studny. Počítal jsem s tím, že bude agresivní. Ale asi vycítil, že se sám ze studny nedostane a že mu jdu na pomoc a byl hodný. Byl vděčný, že jsem ho ze studny vytáhl,“ vzpomíná Mrózek.
Smíchem skončila i záchrana labutě na zamrzlém jezeře. „Když jsme k ní v mrazu a po nebezpečně tenkém ledě dorazili, labuť odletěla. Dávala si jen šlofíka,“ usmívá se Mrózek.
