Mise na Venuši má nespornou výhodu: Planeta je Zemi mnohem blíže, cesta k ní byla by byla oproti letu k Marsu až třikrát rychlejší: za necelý rok by se první posádka mohla, pokud vše půjde hladce, dokonce vrátit zpět na Zemi. Oproti tomu výprava k Rudé planetě a zpět by trvala dva až tři roky. Kde je však háček? Vize toho, že na povrchu Venuše člověk zanechá svoji šlépěji, je totiž za stávajících technologických možností nesmyslná.
Atmosféra Venuše je extrémně hustá, tvořená oxidem uhličitým a kyselinou sírovou a teploty při povrchu planety dosahují zhruba 500 stupňů Celsia a tlaku odpovídajícího kilometrové hloubce v pozemských oceánech. Mars oproti tomu nabízí 60 stupňů Celsia pod nulou, setinu pozemského atmosférického tlaku a 40krát silnější radiaci, což také není nic příjemného.
Proč se však i přesto zdá Venuše lákavým cílem? V padesáti kilometrech nad jejím povrchem je totiž situace mnohem lepší: teplota dosahuje necelých 75 stupňů, tlak a dokonce intenzita radiace jsou shodné s podmínkami na Zemi.
A právě v tento okamžik přichází koncept HAVOC, jehož tvůrci Dale Arney a Chris Jones navrhli využít k plavbě tamní atmosférou obří, heliem plněné vzducholodě vybavené solárními panely (viz video). S přistáním na planetě se vůbec nepočítá, třicetidenní pobyt posádky na jedné z výše zobrazených vzducholodí by však měl být reálný.
Zásadní technický problém bude samozřejmě zajištění dopravy tak rozměrného prostředku do atmosféry Venuše, zároveň také vyřešení toho, jak by se z něj posádka dostala zpět do vesmíru.
