I když se v ostravském dole Jeremenko už dlouhá léta uhlí netěží, stále je v provozu. Pracovníci dolu odčerpávají vodu, která se na dně důlní jámy hromadí. Kdyby to nedělali, zaplavila by karvinskou část revíru.
Ohrozila by těžbu, ale především životy tamních horníků. Společně s fotografem Sedmičky Martinem Strakou jsme se vydali více než šest set metrů pod povrch země, abychom se podívali, jak technici podzemní vodu odčerpávají.
První věc, která nás s fotografem zarazila, je, že jsme nedostali černé hornické montérky – fáračky. Oblékli jsme se do bílých kombinéz. „Tady je potřebovat nebudete. Kdysi před lety někdo přišel s nápadem na bílé kombinézy. Na první pohled to možná vypadá divně – bílá barva do dolů, ale u nás se už léta netěží, takže prach a špínu tam dole téměř nenajdete,“ vítá nás dvaačtyřicetiletý směnový technik Radovan Rudický.
Do kombinéz
Po krátkém převlékání se společně s fotografem se smíchem hodnotíme – sluší nám to. Brzy nás ale smích přechází. Než nás pustí dolů, musíme se naučit pracovat se záchrannou kyslíkovou maskou pro případ nouze.
„Potřebovat ji nebudete, ale mít ji musíte. Jistota je jistota,“ říká Rudického o jedenáct let starší kolega František Hrdlička. Obavy i přes ujištění máme. Co když je dole metan? Oba technici jsou ale v klidu.
„Toho se nebojte. Je to v klidu, navíc metan není jedovatý, ale výbušný. Dole jsou čidla, která by nás na něj upozornila. Problém s metanem je většinou při poklesu tlaku vzduchu. Třeba když se mění počasí,“ vysvětluje Rudický.
Na chvíli se ještě zastavíme na dispečinku, kde na monitoru vidíme, odkud se voda čerpá. Důl Jeremenko má dvě jámy, které jsou na sedmém patře propojené. Voda se pomocí čerpadel odsává pouze v jedné z nich.
„Teď zrovna čerpáme okolo 320 litrů za sekundu. Za rok to může být až šest milionů kubíků vody. Končí v Ostravici kousek od Rudné ulice, u železničního mostu. V zimě je vidět, jak odtamtud stoupá pára,“ říká Rudický.
Když je v létě sucho a hladina řeky Ostravice klesne pod určitou mez, povodí Odry může práce v Jeremenku nechat úplně zastavit. „Důlní voda obsahuje velké množství chloridů a síranů, takže by to řeku mohlo znečistit,“ vysvětluje Rudický, když přicházíme k těžní věži. „Je to poslední skutečná věž, která na Ostravsku zůstala,“ poznamenává Rudický.
Nasazujeme si přilby, naše kroky směřují k těžní kleci. Potkáváme jednapadesátiletého Rudolfa Hubku, který se právě vrátil z hlubin země. Na rozdíl od nás příliš čistý není. „Měnil jsem potrubí,“ odvětí technik, který prací na šachtách strávil už třicet let.
Dole v dole
Chvíle, kdy se podíváme po Ostravu, se blíží. Technik Hrdlička otevírá těžní klec a my nastupujeme. Ještě znamení operátorovi a za chvíli se řítíme do propasti rychlostí tři metry za sekundu. V jednu chvíli vypínáme všechna příruční světla a nastává absolutní tma. Zajímavý zážitek. „Posledně, když tady byly na exkurzi mladé dívky, tak jste měli slyšet ten jekot,“ směje se Rudický. Za několik minut zastavujeme na pátém patře, asi šest set metrů pod povrchem země. První, co nás zaujme, je, že tak hluboko pod zemí opravdu není vůbec žádný prach.
Prohlížíme si metanové čidlo u stropu. „Metan je lehčí než vzduch, proto je čidlo nahoře,“ podotýká Rudický.
Když se změní tlak, zapínají technici pomocný ventilátor, který plyn žene pryč. A to i přesto, že v šachtě hodně fouká. Na některých místech tak, že neslyšíme vlastní slova. Jako, když se v metru blíží vlak. Vzduch je navíc podobně cítit vlhkem.
Chodba, kde jsme vystoupli z těžní klece, končí hrází, kterou musí technici pravidelně kontrolovat. „Kdybyste šli za ní, ušli byste asi tři sta metrů. Jinak dobývací pole bylo v Ostravě hodně rozsáhlé, není výjimkou, že horníci museli ujít na pracoviště i tři kilometry. Ale teď jsou všechny cesty už uzavřené. Kdybyste si vzali skafandr, tak byste mohli proplavat do jiných šachet. Ale to je jen teorie,“ říká se smíchem Hrdlička.
Vydáváme se na opačnou stranu, prosmýkneme se průchodem kolem těžní klece, která mezitím odjíždí zpátky nahoru. Hluk se začíná stupňovat. V trubkách proudí čerpaný vzduch, aby šachta stále větrala. Neslyšíme se a Rudický na nás musí zakřičet: „A to jsou na trubkách tlumiče.“
Po pár metrech hluk přece jen utichá. Jdeme po kolejích. Čekáme, že se někde objeví lokomotiva, ale marně. „Všechno tady taháme ručně, buď vozíky, anebo pomocí traverz, zavěšených u stropu. Trubky na ně zavěsíme a tlačíme,“ vysvětluje Rudický a zdraví elektrikáře Kamila Štrbu a Milana Ivaška.
„Když neřešíme nějaký problém, tak kontrolujeme, zda je tady dole všechno v pořádku,“ říká čtyřiačtyřicetiletý Štrba a my kráčíme dál, tentokrát z kopce. Osmnáct metrů výškového rozdílu. Místy to klouže. „Hlavně bacha na traverzy,“ dostává upozornění téměř dvoumetrový fotograf.
Na konci chodby jsou v podlaze mříže a pod ním hučí čerpadla. Místo má téměř magickou atmosféru, už jen tajemným osvětlením.
„Pod námi je patnáctimetrová hloubka. Když bychom museli přestat čerpat, třeba v létě, máme ještě měsíc a půl rezervu. Pak by to bylo ale kritické. Od určité hladiny bychom museli vypouštět vodu do Ostravice, i když bychom to měli od Povodní Odry zakázané,“ tvrdí Rudický.
Voda na léčebné účely?
Jdeme zpátky nahoru. Napadá nás otázka, jestli by se voda, která končí v Ostravici, dala využít i jinak. „Vítkovická nemocnice si brala vzorky, chtěli ji použít na léčení kožních nemocí. Ale jak to dopadlo, zatím nevíme,“ odvětí Hrdlička.
Před námi jsou velká vrata. Větrné regulační dveře, zní oficiální název. „Zavírej větrné dvéře a nepoškozuj je,“ říká cedule.
Přicházíme k unikátnímu hydraulickému jeřábu, kterým se mění čerpadla, když doslouží. Na povrchu je kompresor, který vyrábí stlačený vzduch a ten pak putuje potrubím dolů. Na elektřinu zde fungovat nic nesmí. Kvůli metanu.
Díváme se dolů. Tam, kde jsme byli před chvílí. Zkoušíme telefonovat na dispečink. V době mobilů celkem obstarožním důlním telefonem. „Tak my zase zapínáme větrání,“ hlásím dispečerovi Parízkovi. Zaujal nás žebřík vedle těžní klece. „Vede až nahoru. Jednou za půl roku ho kontrolujeme, je to celkem makačka po něm vylézt,“ pokyvuje hlavou Rudický. Raději volíme cestu zpět klasicky, tedy těžní klecí.
Po výstupu na zemský povrch přestupujeme ještě na další výtah, který nás přiveze to strojovny těžní věže. Strojník má zrovna pauzu, čte si Základy golfu. Úctyhodná šířka lana namotaného na buben budí naše pochybnosti. Nemůže se přetrhnout?
„Jednou ročně přijde speciální firma, která všechna lana zrentgenuje a zjistí tak, zda v něm nejsou nějaké zlomy a praskliny. Pokud najdou kus lana, který se nedá opravit, tak ho vypálí a navaří nový,“ rozptyluje Rudický naše obavy. Naše zvědavost se obrací na výhled z těžní věže.
Sice je trochu opar, ale i tak stojí za to. Oproti důlním hlubinám velká změna. „Tady je hezky, ale tam dole se voda čerpat musí,“ říkají oba směnoví technici.
