Marta Kubišová vzpomíná: Jednou jsem si myslela, že Ježíšek uvízl mezi dárky | E15.cz

Marta Kubišová vzpomíná: Jednou jsem si myslela, že Ježíšek uvízl mezi dárky

Od dětství k dospělosti. Deset důležitých let prožila zpěvačka Marta Kubišová v Poděbradech.

Slavná zpěvačka Marta Kubišová trávila v Poděbradech nejedny Vánoce.

„Dobrým duchem rodiny byla maminka. Udržovala vánoční zvyky a báječně hrála také na klavír,“ vzpomíná Kubišová.

Nutili vás rodiče odmala vystupovat a zpívat?

Nepamatuji si, že bych někdy vystupovala, snad jen jednou jsem zaskakovala za nemocnou kamarádku. Ovšem na piano jsme museli s bráchou cvičit pravidelně. Na to maminka dbala.

Vy jste nepřemýšlela o pěvecké kariéře?

Kdepak. Po střední škole jsem si dala přihlášku na dvě vysoké školy. Na orientalistiku na jazyk hindí a na medicínu. Ale třikrát to nevyšlo, a tak jsem z nouze zkusila konkurs do Stop divadla v Pardubicích. Mezitím jsem ještě tři roky pracovala ve sklárnách v Poděbradech. Nejdřív jsem byla u pece u s Poldou Holerem, ale tomu jsem dlouho chodila jen pro pivo. Jenže nakonec jsem se vypracovala až na normovačku.

A na to piano jste pořád hrála?

Jedenáct let. Jenže někdy v pubertě přede mne můj třetí učitel klavíru hodil noty s Chopinovými valčíky, a prý dokud se tím neprokoušu, nic jiného nebude. Navíc mi skoro do krve ostříhal nehty a já pak šla večer celá nešťastná do tanečních. Tak jsem si řekla dost. Ale to piano po mamince mám pořád i v Praze.

Jak jste doma slavili Vánoce?

Byla za tím především maminka, která už od listopadu pekla asi dvacet druhů cukroví. Samozřejmě jsme s bratrem zpívali koledy. Dávali jsme svíčky do skořápek a pouštěli je po vodě jako každá jiná rodina.

Jaký jste dostala nejhezčí dárek?

Velkou mrkací pannu. Když jsem ji viděla v tom třepotavém světle svíček, v těch bílých krajkových šatečkách, tak jsem si myslela, že je to Ježíšek. A lekla jsem se, že uvíznul mezi dárky a nestačil uletět.

Dostala jste někdy pod stromeček živé zvířátko?

To by otec nedovolil. Sám si sice pořídil nádherné akvárium, ale zvíře do domu nesmělo. Navíc jsme bydleli na kolonádě v soukromém činžáku a to prostě nešlo.

Takže v Poděbradech jste byla odříznutá od zvířat?

Měla jsem kamarádku Jiřinku Veseckou, která bydlela u Labe a měla ovčáckého psa. Tam jsem si to vynahrazovala. A celý gympl jsem také jezdila s bráchou na koni. Ovšem on mohl po rajtování koně vždycky řádně upravit, ale já musela být pokaždé do sedmi hodin večer doma. Jinak bych měla zaracha. Brácha byl sice mladší, ale on mohl všechno. Otec tak dával nám ženským znát, že chlapům se všechno toleruje. Však také občas otec chyběl třeba i na Vánoce. Někdy přišel až na silvestra. A vůbec to nebylo jen tím, že byl primářem nemocnice v Městci Králové.

Vraťme se zpátky k současnosti. Jak Vánoce vypadají u vás dnes?

Teď jim podléhám spíš duševně. Mám jisté výčitky, že nepeču, neuklízím, a v duchu si říkám ježišmarjá! Ale zkušenost mi velí nijak dramaticky neuklízet. Na Štědrý večer si s dcerou uděláme krůtí řízky, k tomu připravím jihočeský bramborový salát s jablíčkem.

Vnímala jste před dvaceti lety, v roce 1989, že vůbec byly Vánoce?

Jenom díky mamince, ta se mi o všechno postarala. Říkala, že to vánoční pečivo bylo tentokrát trochu slané, jak jí tekly slzy radosti, když to pekla. Já jsem kvůli všem těm balkonům dostala nějakou virózu, brala jsem antibiotika a na silvestra jsem šla zpívat do televize. A maminka mi pak říkala, že se mi od horečky leskly oči. Ale národ si myslel, jak jsem z toho všeho dojatá.

Skončíme opět v Poděbradech. Co vám těch deset let v tomto městě dalo a vzalo?

Jako dítě jsem to tam měla hodně ráda. Měla jsem tam kamarády, prožila jsem tam i první platonickou lásku s Ivanem Smetanou, který byl jeden z mála dlouhých kluků v tanečních. A pak si dodneška pamatuji na jedno pořekadlo, které se mi moc líbí. Třicet dědků, dvacet bab, to je kouzlo Poděbrad.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!