Masaryk vyhlásil nový stát a Zlíňané oběsili císaře

V říjnu 1918 Zlíňané nejen oslavovali vznik československého státu, ale také si vylévali zlost. Oběsili bustu císaře a chtěli drancovat židovské obchody.

Praha už byla plná slavících lidí, ve Zlíně se přesto ještě nic zásadního nedělo. Na vyhlášení vzniku Československé republiky v roce 1918 si totiž Zlíňané museli den počkat. Oslavovat začali až 29. října.

Rozhoukaly se tovární sirény, o půl jedenácté dopoledne se v dílnách zastavila práce a lidé z celého města i blízkých vesnic se vydali na zlínské náměstí. „Nadšení tam bylo veliké, lidé se objímali, plakali radostí a smiřovali se se svými nepřáteli,“ vzpomíná na zlínské vítání republiky ve svých pamětech Jožka Baťa. Na improvizovaném pódiu řečnil starosta i další osobnosti města.

Orli skončili v kašně

Symboly monarchie musely pryč. „Mládež strhala nápisy s nenáviděnými rakouskými orly na poště, trafikách a četnickém velitelství. Tabulky hodili do kašny a poštu označili českým lvem,“ napsal v kronice zlínské měšťanské školy chlapecké tehdejší ředitel Cyril Babička.

Před budovou měšťanské školy, dnešním sídlem Krajské knihovny Františka Bartoše, byla od roku 1898 busta císaře Františka Josefa I. „Na ní v noci 29. října 1918 osvědčili svůj hrdinný zápas s monarchií někteří Zlíňané, když ji vytrhli z podstavce a na silném provaze za krk pověsili na lípu uprostřed náměstí,“ říká historik David Valůšek. Prázdné místo před školou obsadil až v roce 1919 Jan Ámos Komenský. Konkrétně jeho busta, jejímž autorem byl zlínský architekt a sochař František Lydie Gahura.

Sokolové dělali pořádek

Nejen sochy opouštěly 29. října svá místa. „Tehdejší zlínský zvěrolékař Ludvík Volák a Zlíňan Antonín Slovenčík navštívili ihned společně četnickou stanici, zabavili archiv a suspendovali četnické strážmistry Knapila a Lexmaula. Vedením četnické stanice pověřili prozatímního závodčího Judu, muže, který se choval po celou dobu války ke všem zlínským občanům slušně a lidsky,“ popisuje Jožka Baťa.

Suspendovaní četníci oznámili zástupcům města jména udavačů, jejich jména pak napsali na černou tabuli a pověsili na vrata radnice. Zmizela až tři roky poté, v roce 1921 při požáru. Traduje se, že tabuli odstranil právě jeden z udavačů.

Zlíňané, unavení válkou a naštvaní z manýrů monarchie, si chtěli vyřizovat účty. Jejich zloba se obrátila také proti Židům. Místo četníků začali rozbouřený dav krotit členové Sokola.

Dav chtěl drancovat

„Zvláště zdejší firmu Bernard Weinstein lidé nenáviděli, a to proto, že se její majitel všemožně staral o zřízení německé školy ve Zlíně. Vesničané chtěli drancovat. Strhla se rvačka, ale včasný zákrok rozvážných občanů a členů Sokola tomu zamezil a uchránil i židovské obchody od jistého zničení,“ vzpomíná zlínský písmák Baťa.

Daleko hůř to dopadlo v blízkém Holešově, kde byla velká židovská menšina. Napjatá atmosféra tam vygradovala až na začátku prosince 1918. Neovladatelný dav tehdy při pogromu ubil dva Židy, vydrancoval šestadvacet obchodů, čtyři hostince, palírnu a přes padesát židovských domů.

S rozzuřenými útočníky se museli vypořádat až vojáci, kteří do Holešova dorazili z kroměřížských kasáren.
Krátce po převratu změnili radní Zlína některé názvy ulic a budov. Dlouhou ulici třeba přejmenovali dočasně na Wilsonovu třídu, měšťanská škola, která nesla jméno císaře pána, se změnila na Komenského a náměstí dostalo jméno po prvním prezidentovi Československa Tomáši Garriguovi Masarykovi.

Armáda přestala platit

Přestože za válečných let lidé ve Zlíně a okolí hodně strádali, těžko sháněli potraviny a muži museli na frontu, v prvních letech nové republiky měli mnozí život ještě těžší.

Baťova továrna totiž patřila k hlavním zásobovatelům rakousko-uherské armády, a když skončila válka, skončily i armádní zakázky a spousta lidí přišla o práci. „Koncem války zaměstnávaly zlínské továrny až osm tisíc osob, v roce 1919 to bylo už jen tři a půl tisíce dělníků,“ píše historik Zdeněk Pokluda v knize Sedm století zlínských dějin.

I když hned po válce vzniklo ve městě několik menších obuvnických závodů, krize nekončila. A dělníci začali mít čím dál vyhraněnější postoje.

Město ovládli komunisté

„V dubnu 1919 vyhlásili kovodělníci ve strojírně Baťova podniku stávku, ke které se přidali nejen ostatní dělníci, ale také úředníci. Po složitých jednáních spor skončil po dvou týdnech dohodou, podle které firma přistoupila na většinu požadavků zaměstnanců, mimo jiné dovolila činnost odborů v továrně,“ píše Pokluda.

Vliv levice ve městě ještě posílily obecní volby v červnu 1919. Sociální demokracie získala čtyřicet procent hlasů a starostou se stal František Novák, bývalý dělník a později společník malé továrny na boty. Když vznikla v roce 1921 komunistická strana, zlínští sociální demokraté k ní přešli. Do vítězství Tomáše Bati ve volbách v roce 1923 tak vládli zlínské radnici komunisté.

Museli bojovat s velkými problémy. V červenci 1919 město postihla nevídaná povodeň, která poničila železnici, nádraží a desítky domů. V srpnu 1921 zase vyhořela radnice.

Nová sokolovna a soud

Zlín se ale mohl těsně po válce pochlubit i novými stavbami. Dělníci vybudovali velkolepou budovu sokolovny, která sloužila nejen ke cvičení, ale stala se i rušným centrem kulturního života města. „Vítanou novinkou se stalo promítání filmů, které provozovali zlínští sokolové,“ doplňuje historik Pokluda.

Prestiž Zlína začala růst. Třeba i proto, že se stal sídlem okresního soudu, který se nastěhoval do přestavěné budovy bývalého panského pivovaru.