Max Švabinský: národní umělec i svůdník. Švagr ho chtěl zastřelit

Kdo prochází centrem Kroměříže, snadno narazí na rodný dům Maxe Švabinského. Označuje ho pamětní deska. Jejího slavnostního odhalení se u příležitosti svých šedesátých narozenin v roce 1933 zúčastnil i sám Švabinský. To byl v Kroměříži naposledy. Jeho dílo i duch tady však žijí stále. I díky Švabinského kruhu přátel výtvarného umění, který funguje už od roku 1923.

„Tehdy vznikl jako Klub přátel umění, jehož zakladatelé chtěli propagovat výtvarné umění v Kroměříži,“ říká jeho současná předsedkyně Markéta Mercová.

„A zaměřili se i na Maxe Švabinského. Pořádali autorské výstavy, vydávali publikace a všechno směřovali k tomu, aby ve městě vytvořili památník tohoto vynikajícího českého malíře,“ objasňuje Mercová. Trvalo desítky let, než se jim to povedlo. Nakonec město nechalo opravit dům s číslem popisným 38 na Velkém náměstí v centru Kroměříže. A v roce 1976 po oslavách stého výročí narození Švabinského vznikl jeho památník. Dnes spadá pod Muzeum Kroměřížska a lidé v něm můžou v šesti sálech vidět téměř 130 originálů grafik, kreseb i olejomaleb.

Ženy a dívky

Max Švabinský měl už od narození velké štěstí v neštěstí. Narodil se totiž šestnáctileté svobodné matce. V roce 1873 to musel být na malém městě docela poprask. Jeho otcem byl student bydlící u rodiny Švabinských v podnájmu. Nadaného Maxe ale i přes nemanželský původ s láskou vychovala celá rodina.

Snad proto, že neznal otce a že ho velmi ovlivnila babička, Švabinský nacházel často inspiraci ke své tvorbě v ženách, které ho obklopovaly. A nutno dodat, že jeho milostný život nebyl jednoduchý.

Při studiu na výtvarné akademii v Praze se seznámil s rodinou Vejrychovou, a hlavně s jejich mladičkou Elou. Zamiloval se do ní a v roce 1900 si ji vzal. Rodina Vejrychových měla letní sídlo v Kozlově u České Třebové, kde trávili mladí manželé hodně času. Malíř si tohle místo zamiloval a vznikla tam spousta děl, hovoří se o „kozlovském období“ umělce.

Osudový poloakt

Vztah Ely a Maxe ale vzal za své, když se umělec znovu zamiloval. Problémem bylo, že do své švagrové Anny, manželky bratra Ely. Věděla o tom Zuzana, původně Švabinského neteř a později jeho adoptivní dcera. Ve své knize Světla paměti napsala: „Dodatečně jsem se také dozvěděla, jaké rodinné drama proběhlo na pozadí Mánesových oslav. Na Maxově plakátu k výstavě byla totiž alegorická postava v poloaktu, v níž bylo snadné rozpoznat model, tedy moji maminku. Táta, kterého to přirozeně vyvedlo z míry, prohlásil, že Maxe při slavnosti zastřelí. Při jeho prudké povaze se nic nedalo vyloučit. Ela ho zapřísahala, aby rodinné problémy neřešil na veřejnosti, za přítomnosti prezidenta republiky, a už vůbec ne tímto nešťastným způsobem. I když bylo koneckonců jasné, že Rudolf něco podobného neudělá, přesto asi Max toho dne vystupoval na pódium s tlukoucím srdcem.“

Na Zuzanu Švabinskou vzpomíná pedagožka Marie Zahradníková, dlouholetá předsedkyně Švabinského kruhu přátel výtvarného umění v Kroměříži.

„Zuzanu jsem poznala v roce 1972 u příležitosti přípravy oslav stého výročí narození Maxe. A z toho počátečního pracovního vztahu vzniklo přátelství. Svého adoptivního otce velmi milovala a celý život se snažila starat o jeho dílo i odkaz. Vždycky na něho vzpomínala v dobrém. Švabinský ji adoptoval až v jejích třiatřiceti letech, slíbil totiž své druhé ženě Anně, že se o její dceru postará. Zuzana se potom v devadesátých letech do Kroměříže přestěhovala, získala tady řadu přátel,“ připomíná Zahradníková.

Zuzana Švabinská zemřela v roce 2004. Její dcera, rovněž Zuzana, žije v Praze a v umělecké sféře, především však hudební, se pohybovala také. Její manžel je výtvarník, grafik Václav Ševčík.

Stovky lidí v „kruhu“

Členy Švabinského kruhu přátel výtvarného umění je šest stovek lidí z celé republiky, nejvíce jich je samozřejmě z Kroměříže. Sám Max Švabinský byl čestným členem tohoto sdružení a vzájemné kontakty trvaly po celý jeho život.

„Náš klub má svůj podíl nejen na zřízení Švabinského památníku, ale také na instalaci lunet v Podzámecké zahradě v Kroměříži a později v areálu Octárny. Snažili jsme se řadu let shromažďovat malířovy práce, které po předání do muzejních sbírek v šedesátých letech dvacátého století tvoří součást uměleckohistorických fondů,“ vypočítává aktivity předsedkyně klubu Markéta Mercová.

„Podporovaly nás roky i osobnosti jako spisovatelé František Kožík či Jaromír Tomeček, básnířka Marie Glabazňová, a především také Zuzana Švabinská,“ dodává Mercová.

Švabinského kruh pořádá i nejrůznější přednášky zaměřené na výtvarné umění a architekturu, připravuje výstavy a snaží se i podílet na vydávání různých publikací.

„Letos si připomínáme sté výročí narození Zuzany Švabinské. U této příležitosti jsme v Muzeu Kroměřížska uspořádali výstavu Křídla motýlí, která zahrnuje grafické listy Maxe Švabinského s náměty motýlů a květin a také sbírky motýlů darované muzeu sběratelem Josefem Polou a jeho rodinou,“ doplňuje Mercová.

Švabinský byl od mládí milovníkem motýlů, kteří se proto také často objevují v jeho díle. „Hlavní oslavy nás ovšem čekají příští rok, kdy si připomeneme 140. výročí narození Švabinského a také devadesáté výročí založení našeho kruhu,“ říká Mercová.

Kdo se chce vydat za životem a dílem Maxe Švabinského, ať začne v kroměřížské Jánské ulici. Právě tam stojí umělcův rodný dům s pamětní deskou. Potom ať se zájemce přesune o pár desítek metrů dál na Velké náměstí do Muzea Kroměřížska, ve kterém stojí za návštěvu Památník Maxe Švabinského.

V dubnu 2002 se uskutečnila oprava stálé expozice a nejrozsáhlejší proměna památníku. Nyní můžou lidé vidět v několika sálech chronologicky uspořádaný výběr Švabinského díla. Za nahlédnutí stojí i katalog autorky návrhu expozice, kunsthistoričky Jany Orlíkové, nazvaný Okouzlený milovník života.

Poté se může zájemce vydat do takzvané Octárny. Rodina Švabinských se tam přestěhovala v době, kdy se tehdy ještě mladý malíř stal studentem německého reálného gymnázia. Nejprve žili v patrovém domě, ale pak se přestěhovali do zahradního domku. Ten je dnes označený pamětní deskou. V areálu Octárny lze najít jeho bustu a lunety, které Švabinský původně vytvořil pro Národní divadlo.

Další zastávkou je chaloupka Maxe Švabinského ve vesničce Kozlov u České Třebové. Dřevěnici spravovala dlouhá léta adoptivní dcera Zuzana, krátce před smrtí ji prodala i s vybavením městu Česká Třebová. Vznikla zde expozice připomínající životní osudy rodiny Vejrychovy a malíře. Chaloupka s číslem popisným 50 leží na okraji vesnice pod vrcholkem Kozlovského kopce.

MAX ŠVABINSKÝ

• Malíř, grafik a rytec Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský, se narodil 17. září 1873 v Kroměříži.
• Jeho talent se projevil už v deseti letech, kdy vystavoval své první práce ve výloze místní lékárny.
• Studoval německé reálné gymnázium, tíhl ale k umění, a tak přešel na pražskou Akademii výtvarných umění.
• Tam Maxe obdivovali pro jeho kreslířskou zručnost a preciznost. Proslavil se portréty, malbami krajiny a přírody, ale také erotickými motivy.
• Kromě olejomalby a perokresby se věnoval litografii, akvarelu či dřevorytu, vitrážím. Byl autorem série poštovních známek, navrhl i několik československých bankovek.
• Mezi jeho nejznámější obrazy patří Splynutí duší, Kulatý portrét, Chudý kraj, Kamélie, Rajky nebo Velká rodinná podobizna. Byl také tvůrcem návrhů barevných oken do katedrály svatého Víta.
• Za vysokou hodnotu grafické tvorby ho jmenoval profesor pražské akademie národním umělcem.
• Max Švabinský zemřel v Praze 10. února 1962 a je pochovaný na pražském vyšehradském hřbitově.