Mechanik pekl chleba, učitel čistil střechy a kuchař potkal svoji ženu | E15.cz

Mechanik pekl chleba, učitel čistil střechy a kuchař potkal svoji ženu

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Nejtěžší je první krok. Sebrat odvahu, všechno opustit a věřit, že návrat bude co nejsnazší. V tom se shodli tři muži, když Sedmičce vyprávěli, jak vyrazili do světa.

V cizině rychle pochopili, že sehnat dobrou práci je těžké a přijít o ni naopak velmi snadné. Dělali mnohem víc, než pro ně předtím bylo doma běžné. Poznali, že je normální dojíždět do zaměstnání i hodně daleko. Získali sebevědomí a nadhled, naučili se řeč, cestovali a potkali spoustu lidí se zajímavými osudy. A po návratu si dost obtížně zvykali na českou realitu, k níž jsou nyní o dost kritičtější.

1. Jiří Pščolka

Přísloví, že láska prochází žaludkem, si ve Španělsku mnohokrát ověřil sedmatřicetiletý Jiří Pščolka z Budějovic. „Španělé rádi jedí, a když jim dobře uvaříte, oblíbí si vás. I já sám jsem si tam jídla užil vrchovatě. Přibral jsem deset kilo,“ vzpomíná muž, který se pro Sedmičku nechal vyfotit s pánví na tradiční pokrm paela.
Vyučil se elektrikářem, ale odmala ho bavilo vaření. Moravák s kořeny v Polsku pracoval v indické restauraci, a protože mu ještě víc než kari chutnaly mořské plody, zamířil roku 1998 do Španělska. „Měl jsem tam obrovské štěstí na lidi,“ ohlíží se za svou cestou po pobřeží i do hor.
Zůstal na Pyrenejském poloostrově deset let, sklízel pomeranče a olivy, teprve tam se učil španělsky. Většinu času ale vařil. Vystřídal tři restaurace a ta poslední měla prestižní michelinskou hvězdičku. Pracovalo v ní sedm kuchařů, každý s jinou specializací.
Pščolka měl na starosti ryby. Na jídelníčku byly i luxusní pochoutky, jako třeba steaky z antilopy, glase z volské oháňky nebo lanýže. „Dvojí strouhnutí čerstvých lanýžů provoní celou kuchyni,“ zasní se.
Jako kuchař získal nejdřív místo v malé rodinné restauraci na pobřeží Katalánie. Ujala se ho tam osmasedmdesátiletá babička a měla s ním prý svatou trpělivost. Naučila ho vše podstatné, co poté s úspěchem využíval i v dalších kuchyních.
Především, že Španělé vyžadují, aby dané jídlo chutnalo tak, jak jsou zvyklí. To znamená neimprovizovat a dodržovat recepty. Cesta do Španělska byla pro kuchaře osudová i proto, že tam potkal svoji budoucí manželku, která pracovala též v gastronomii.
Když zjistili, že čekají dítě, vrátili se spolu do Čech a zakotvili v Českých Budějovicích.
Zkušenosti ze Středomoří uplatnil Pščolka nejdřív v budějovické luxusní restauraci, ale protože chtěl mít víc času na teď už dvouletého syna, přešel do jedné firmy a vaří pro zaměstnance.

2. Petr Bartizal

Bumerang si přinesl na focení pro Sedmičku Petr Bartizal z Ostrolovského Újezdu u Borovan. Letos v lednu se vrátil z ročního pobytu v Austrálii. S Pščolkou ho spojuje poznání, že dobré jídlo otvírá srdce. Vzhledem k mnoha národnostem, které zemi protinožců zabydlují, je tam žádaná pestrá strava. Mimo jiné takový chléb, jaký znají mnozí Evropané z domova.
„Tmavý žitný chleba v cizině často chybí. Nám, kteří jsme na něj odmalička zvyklí, se ale bílé pečivo rychle přejí,“ mluví z vlastní zkušenosti dvaatřicetiletý muž. Dva měsíce pracoval v pekárně německého řetězce Aldi, který má asi patnáct obchodů v Sydney. Do jednoho si předtím sám chodil chleba kupovat. Mnozí lidé prý neváhají vydat se kvůli tomu do vzdálených částí velkoměsta.
Spojový mechanik, který po maturitě deset let působil jako obchodní zástupce Pepsi, se vydal za oceán hlavně kvůli vylepšení angličtiny. Za jazykovou školu v Sydney před odjezdem zaplatil asi šedesát tisíc korun, s letenkami a dalšími náklady se vstupní výdaje vyšplhaly asi na dvojnásobek. Měl i zpáteční letenku s termínem za osm měsíců, ale nakonec si pobyt prodloužil.
Hned po příjezdu musel kromě zaměstnání sehnat i ubytování, protože měl hostel zajištěný jen na dva týdny. Při hledání střechy nad hlavou prošel různými podivnými komunitami a naučil se žít s nevybaleným kufrem v pokojích bez skříní, kde všichni mají věci vyložené na zemi.
Velkým zážitkem byl pro Bartizala australský způsob hledání práce. V zemi se spoustou zahraničních studentů, kteří si potřebují přivydělat, jsou základem životopisy rozdávané takřka na potkání. „Každý zaměstnavatel jich má štos, a když mu někdo vypadne, vezme si z hromady životopisů jeden a zavolá dotyčnému. Pokud včas zvedne telefon, má vyhráno,“ vzpomíná cestovatel, který zabodoval i v reklamě. Poslal svoji nabídku jedné agentuře a ta ho vybrala jako model na plakát pro síť obchodů s obuví. V prodejně pak svoji fotografii viděl, ale z autora ji už nestihl vymámit.
Po radách zkušenějších se Bartizal naučil psát svůj životopis v rozdílných verzích, aby vždycky patřičně vyjádřil svou oddanost kýženému oboru. Z Austrálie se vrátil letos v lednu a doma zatím práci nenašel.
„Nejtěžší na odjezdu do ciziny je, udělat ten první krok. Ale zároveň je třeba počítat s tím, že ani návrat domů nebude snadný,“ upozorňuje turista, který si mnoho vydělaných peněz do Čech nepřivezl. Když už byl tak daleko, prohlédl si za ně Austrálii, Nový Zéland a vydal se také na Fuji.

3. Ondřej Bočkay

Největším světoběžníkem z trojice Jihočechů, kteří dobývali svět, je Ondřej Bočkay z Budějovic. Vystřídal spoustu zemí a dotáhl to dost vysoko.
Před sedmi lety vystudoval učitelství na budějovické pedagogické fakultě a přibral si pak další obor. Naskytla se mu tím příležitost odjet přes program Erasmus-Sokrates do Belgie. Vylepšil si tam francouzštinu a angličtinu, pomáhal také organizovat akce pro Český dům v Bruselu. Zkušenosti tohoto druhu se mu mohou hodit teď, kdy pracuje v Praze na Úřadu vlády v oddělení protokolu.
Z Belgie se vrátil v létě 2005, ale ne na dlouho. „Zjistil jsem, že mi začíná chybět život v zahraničí,“ přiznává. Brzy si přes internet našel místo tlumočníka u malé francouzské firmy v okolí Dijonu. Specializovala se na práci v oblasti dřevařství a stavebnictví a zprostředkovávala pracovní nabídky českým a slovenským firmám.
„Ve Francii jsem zažil pár stávek, které jsou neporovnatelné s Českem. Služby nefungují a celá země stojí. Také mě pobavilo, jak velice oceňovali moji dochvilnost, která není ve Francii příliš obvyklá,“ říká.
Pracoval tam osm měsíců a na jaře 2006 odjel do USA, kde počítal s prací a studiem angličtiny na tři měsíce. Zůstal ale déle, protože se mu zadařilo ve zcela odlišném oboru, než vystudoval.
Přivydělával si v technických službách a co se naučil, zúročil u firmy zaměřené na čištění střech a příjezdových silnic. Vystoupal až na pozici supervisora. V té době bylo ještě práce dost, takže zaměstnání šlo sehnat bez problémů. „Ale oproti Francouzům dbali Američané na to, že neschopnost se neodpouští a každý nese zodpovědnost za sebe. Když nebyl vedoucí spokojený, mohl člověk velice rychle přijít o práci. Kdo se ale sám dál rozvíjel, toho dokázali ocenit,“ shrnuje Bočkay.
Od září do zimy roku 2008 procestoval Střední Ameriku a v zimě se vrátil do Budějovic. Práci tu téměř pět měsíců hledal marně, nakonec proto odešel do Prahy, kde se stará mimo jiné o důležité státní návštěvy.

Měl by si každý zkusit práci v cizině?

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video