Medici se učí obávanou Anču na mrtvolách v pitevně

Jak vypadá pitevna, kde se budoucí medici učí základy anatomie? Sedmička se to vypravila zjistit do anatomického ústavu Ostravské univerzity.
Nejdříve vstupujeme do takzvaného filtru. Čili šatny. Stěny lemuje dlouhá řada věšáků s plášti, pod každým stojí jedny gumáky. „Tady se studenti obují a oblečou do modrých plášťů, když jdou pitvat. Jinak jsou v bílém, když pracují pouze s preparáty. Musí projít přes hygienický filtr,“ říká šéf anatomického ústavu František Dorko. Pomyslně se ustrojíme jako studenti a vcházíme do hlavní pitevní místnosti.
Dominují v ní čtyři prázdné nerezové stoly. Nad každým z nich je kamera, která přenáší průběh pitvy na velkou obrazovku a případně pak do učeben v horním patře.
„Takže pitvu může najednou sledovat až padesát studentů. Když ji předvádí klinik, tak se tady všichni kolem stolu nevlezou,“ vysvětluje Dorko důležitost televizního okruhu. Přicházíme k zásadní místnosti. Chladicí box, kde jsou uložená těla. Těžké dveře nám přichází otevřít místní zřízenec, pětapadesátiletý Emil Mojžíšek.

Těla v chladicím boxu

„Tady je teď rozpitvaný nebožtík,“ ukazuje nám Dorko obrysy postavy pod zeleným plátnem. My pod dobrovolným slibem, že nebudeme fotit více než plátno, vstupujeme do boxu. Je tady zima jako v márnici.
„Ukažte jim tělo, jak je uložené,“ vyzývá Dorko Mojžíška. Ten mne popadne svou velkou rukou za rameno a táhne mne k lednici. „V klidu, jdu sám,“ snažím se mu říct, ale marně. Otvírá víko, nahlížíme dovnitř. V první chvíli nás málem poráží ostrý zápach alkoholu, v němž těla leží. Nos máme v jednom ohni. Když se rozkoukáme, vidíme s fotografem na dně boxu plavat dvě těla. „Ty vole,“ zmůžu se pouze.
Jedno bylo celkem nafouklé. „Je to právě tím alkoholem. Formalin je karcinogenní, proto ho nahrazujeme alkoholem,“ objasňuje nám Dorko. Ptám se Mojžíška, jestli není permanentně opilý, když tady pracuje. „Za ty roky, co tady pracuji, ne. Už jsem si zvykl,“ rezolutně zakroutí hlavou a zavírá lednici. „A v tomto menším boxu máme uložené končetiny,“ dodává Dorko.
Jdeme dál, do učebny. „Tady si dělám kafíčko a odpočívám,“ pronese zřízenec jen tak mimochodem, když procházíme kolem koutku s varnou konvicí. Učebna je ověšená anatomickými obrazy. „Tady nejdříve probíráme teorii, pak přecházíme k praxi,“ říká Dorko.

Malé stoly?

Procházíme zpátky přes pitevnu. Obdivujeme, jak jsou stoly naleštěné. „To je Emilova specialita, on to leští, jako by to bylo zrcadlo,“ usmívá se Dorko. „A to se dneska dělaly pitvy,“ pochlubí se svou prací Mojžíšek.
Fotografovi Matyáši Theurerovi se zdá, že stůl je příliš malý. „Já bych se sem nevešel,“ myslí si. „To jen tak vypadá na první pohled, ale je akorát,“ přesvědčuje ho Mojžíšek. Matyáš to nezkouší.
Pomalu končíme naši malou exkurzi. Dorko se ukáže jako veselá kopa i v takovém prostředí. „Jaká je největší výhoda našich pacientů? Zatím si nikdo z nich nestěžoval,“ říká nám klasický patologický vtip.
Loučíme se. Nedá mi to, abych se přece jen Mojžíška nezeptal, jak zvládá tuto práci. „Nebožtíci mne prostě živí,“ odpovídá nejdříve muž, který před tím dlouhá léta pracoval u báňské záchranné služby. „Ale jak jste se sžil s touto prací?“ snažím se z něj vydolovat více. „Nádhera,“ odpovídá spokojeným hlasem.