Mohl být výtvarníkem či animátorem. Oboje by pravděpodobně dělal dobře. Ale přišli bychom o jeho originální hlas a hlavně vypravěčské schopnosti. Ota Jirák je bavič od přírody. A evidentně jej to baví.
V Boleslavi jste získal první stálé angažmá. Bylo vám čtyřiapadesát.
Ano, do té doby jsem na volné noze jezdil s divadly po zájezdech. Na stará kolena už jsem toho ale měl dost. Tehdy mě oslovilo vedení boleslavského divadla. Říkal jsem si, hostovat klidně, ale na angažmá si těžko zvyknu. Tvrdili, že mi vyjdou vstříc, že ani nepoznám, že jsem u nich nastálo. A hlavně, že mají dva zájezdy do roka. Na to mě nalákali. Dodrželi to první sezonu. Teď se mi stane, že mám v měsíci šestnáct představení a z toho devět mimo Boleslav. A to už to není ani za peníze jako dřív, kdy jsem vyjel čtyřikrát a vydělal si to, co mám tady za měsíc.
Takže se musíte otáčet v dabingu. Jak jste se k němu dostal?
Pořád mi říkali, že je mě na pantomimu, kterou jsem dělal, s takovým hlasem škoda, a ať zkusím dabovat. Není to ale žádná sranda. Dřív jsme měli rádi kreslené filmy, protože tam postavičky prostě nějak otvíraly pusy. Jenže dnešní trojrozměrné filmy, jak ty mrchy kreslené tak pregnantně vyslovují! To radši dabuji lidi, protože ti víc šumlují.
Už skoro tři desítky let mluvíte postavičku Hele.
Volali mi už dřív, že se rozjíždí v televizi Jů a Hele. Strašně jsem to chtěl dělat, jenže jsem odjížděl s divadlem na tři měsíce do Holandska, pak na dva do Švýcarska. Hele začal mluvit Milan Neděla. Potom se mi narodila dcera a já přestal s divadlem jezdit, začalo mě víc bavit dítě. A shodou nepříjemných okolností byl Milan v nemocnici a mě zavolali znovu. Šel jsem za ním o svolení. „Vždyť jsi to měl dělat, ty vole, já to dělal místo tebe,“ řekl mi. A bylo.
Namlouváte postavu až zpětně nebo současně ve studiu s vodiči loutek?
Jsme ve studiu, protože za ta léta na sebe slyšíme. Když vodičům něco upadne, vezmeme to do hry, oni se zase chytí nás. Docela nás to pořád baví. Těšíme se, že se tam sejdeme, na což v televizi hřeší. Jirka Lábus, který mluví postavu Jů, čte všechny noviny. Jednou našel, že američtí herci, kteří propůjčují hlasy postavám seriálu Simpsonovi, stávkují, protože chtějí zvednout honoráře. Za díl měli 500 a chtěli 750 tisíc dolarů. Tak jsme to vystřihli a šli na produkci s tím, že nám to stačí v korunách.
Na začátku své kariéry jste se věnoval hlavně pantomimě, nebyl to trochu únik od učení textů?
Už ve školním posudku jsem měl napsáno: Vlastní neobyčejný improvizační talent, který používá převážně tam, kde si pro svou bohémskou povahu není s to zapamatovat text.
Využíváte jej v Boleslavi?
Rozhodně. Ale blbě se tedy improvizuje ve verších, proto jsem nerad hrál třeba v Peer Gyntovi.
Která role je z tohoto pohledu pro vás teď nejtěžší?
Dědek ve Smím prosit? To jsem sám napsal. A copak si člověk může pamatovat každou blbost, kterou napíše?
Nechystáte se tedy improvizovat s Veronikou Kubařovou? Že byste zastoupil Matouše Rumla v jejich improvizačních večerech.
Do toho bych šel, ježišmarjá. Také u nás hostuje Martin Zbrožek, který je vyškolený velký improvizátor a s nímž uvažujeme o improvizačních pořadech.
Jste obsazován do stále podobných rolí, netoužíte po změně?
Po čertech ano. Jednu charakterní roli jsem hrál a všichni se divili, že jsem toho mocen. Jasně, že jsem, jsem přece herec. Zahrál bych si rád i hajzla. Díky fyziognomii ale takové role nedostávám. Léta jsme jezdili s Janem Kanyzou a na toho si všude dovolovali, chlapi na něj totiž žárlili jako na českého Redforda. To mě vždy brali za neškodného medvěda.
Co takhle za pár let úplně jiná role – král Lear?
To by bylo kuriózní, v povědomí je spíš jako vychrtlý hrdina. Že bych byl takový poživačnější král Lear? Klidně bych si ho zahrál. Z rolí v Boleslavi se mi hodně líbil Machou v Panu Hamilkarovi, a to byla zrovna role, která se vylamovala ze škatulky, do níž mě posadi- li. Jinak jsem tady ale hrál celkem vše rád. Akorát je hrozný se do divadla dokopat, když už tady ale jsem, jsem tady rád. Jezdil jsem třicet let po světě a teď jsem nejradši, když je teploučko, vlezu si do bazénu, natočím si plzeň a je mi tak krásně, že se mi ani do divadla nechce. Natož, když je venku zima…
Jak daleko máte chatu?
Dvacet kilometrů. Dřív bych to i došel. Dneska bych se na to vyprd.
Kolem Neveklovic se také rozkládá vaše Velkovévodství Ostrova svaté Anny.
To vzniklo v hospodě. Abychom tam jen bohapustě nepili a byla sranda. Loni jsem měl ale blbý rok, byl jsem chromajzl, měl moc práce a nechodil ani na pivo, takže už se na mne moje poddanstvo zlobí. Akcí ale máme za sebou dost. I jsem oddával.
To jde?
Proč ne? Ve svém vévodství si mohu dělat, co chci.
Chystáte se na návštěvu za valašským králem?
Už jsem několikrát interpeloval Pavla Zedníčka jako jeho ministra všeho, ať si v tom udělají pořádek, na Moravě je také prezident Radek Brzobohatý, vévodkyně Jana Janěková, a já nevím, s kým navázat diplomatické styky. Ale budeme mít horkou pašeráckou linku, kamarád má letadlo, s nímž bude létat z Hoškovic do Vizovic pro slivovici. Máme také nevyřízené spory s Dánským královstvím, kde jsou de jure po králově Dagmaře našimi poddanými, takže chci poslat nótu, že se buď nechají anektovat, nebo zaplatí nějaké kontribuce. Už máme i člověka, který to králi doručí. A ještě jim nabídnu našeho ministra inseminace, protože mají svobodnou princeznu, takže bychom se spojili svatbou.
Ta nedávno byla. Vdával jste svou dceru.
Ano, chvíli to vypadalo, že se Terezka potatí, ale vzal jsem ji párkrát na zkoušku do divadla, do televize, na zájezd a rychle ji to přešlo. Vystudovala novinařinu a teď dělá v reklamní agentuře. Měl jsem kliku na manželku i na dceru, obě mají i mužský smysl pro humor. To je taková nadstavba, málokterá ženská totiž chápe mužský humor. Moje holky na něj slyší. Je s nimi sranda. A to je vůbec nejdůležitější věc v životě.
