Přezdívku Mercedes mu už nikdo nikdy neodpáře. Fotbalista Petr Švancara ji dostal už ve dvaadvaceti letech, kdy jako velký talent přestoupil z Brna do pražské Slavie a angažmá se mu zrovna dvakrát nevyvedlo. Přestože vyšel Pražany na dvacet milionů korun, většinu zápasů proseděl na lavičce.
Mercedes, co ve Slavii nikdy pořádně nevyjel z garáže, ale bral od té doby život s vtipem a nadhledem.
Dnes je populární „Švanci“ o jedenáct let starší, a přestože se jeho fotbalová kariéra pomalu chýlí ke konci, pořád baví v dresu 1. FC Slovácko fotbalové fanoušky po celé republice. Nejen kličkami a góly, ale i tím, jak je srdečný a bezprostřední. Bavit lidi chce prostě pořád. Ať už na hřišti, nebo v tramvaji.
„Nedám na něj dopustit. Jednou jsem Švanciho potkal na zápase Komety, dal jsem se s ním do řeči a bavili jsme se, jako bychom se znali roky. Je to nejlidovější fotbalista na českých trávnících. A charismatický šoumen, něco jako Bolek Polívka mezi herci,“ hodnotí Švancaru sportovní fanoušek Vít Soukeník.
Kromě fotbalového talentu tkví jeho popularita právě v pověstných legráckách. „Jsem věčně pozitivní člověk. Nezáleží, jestli jsem na fotbale nebo na finančním úřadě. Asi je to ve mně, že jsem divadelník. Dokonce jsem se dostal do fáze, kdy lidé ode mě nějakou srandu očekávají, takže si je chystám dopředu,“ říká fotbalista.
Pro zábavné oslavy branek, kuriózní sázky či pasti na spoluhráče se mezi fotbalisty a fanoušky vžilo zvláštní pojmenování. Švancara prostě dělá švancarovinky. Teď si jich může užívat do sytosti. Za posledních pět let sice prošel Brnem, Interem Bratislava, Viktorií Žižkov a Slováckem, ale na žádné z těchto štací nezklamal a udržel si stabilní formu.
Byly však i horší doby. Jeho slibnou kariéru přibrzdil právě zmiňovaný přestup z rodného Brna do Slavie Praha. „Špatně jsem nesl, že jsem zůstával na lavičce. Navíc Praha mě pohltila. Dostával jsem hodně peněz, začal jsem být známější. Samá akce a party. Myslel jsem si o sobě, že mi patří půl zeměkoule. Fotbalu jsem tenkrát moc nedával,“ přiznává Švancara.
Po dvou sezonách Slavii opustil. Své fotbalové jméno musel oprašovat v druholigové Opavě. „Bylo to pro mě těžké období. Každopádně nelituji toho, že jsem šel do Slavie. Od té doby jsem se k lidem začal chovat jinak. A taky už nemusím mít nejnovější mercedes. Důležitější je, aby děti měly pěkný pokoj,“ říká otec tříletého Daniela a roční Nikoly.
První góly začal Švancara střílet už v tolika letech, kolik je teď jeho synovi. „Vyrůstal jsem na Staré Osadě a na plácku před barákem jsme s kamarády hráli pořád jen fotbal. V první třídě jsem pak začal hrát závodně za ČAFC Židenice, na škváře, odřený, ale spokojený. Gólů jsem dával mraky a vynikal jsem také tím, že jsem stále jen kličkoval a nikomu nechtěl přihrát balon,“ vzpomíná Švancara.
Jeho talentu si brzo všimli trenéři Zbrojovky Brno. Přemlouvali nejen malého Petra, ale také jeho rodiče. Uspěli až napodruhé. „Přispěl k tomu i pan Pacanda. Ten ve Zbrojovce měl syna Milana, s nímž jsem nastupoval už v přípravce za Židenice. Milan i jeho táta si Zbrojovku pochvalovali, tak jsem svolil. Byl to jeden z nejdůležitějších kroků. Jezdili jsme na turnaje do zahraničí a utkávali se s kvalitními soupeři,“ vypráví Švancara.
„Pro lidi by se rozdal”
V Brně pak strávil nejdelší část kariéry, téměř patnáct let. „Dokázal, že je nejen výborný fotbalista, ale také výborný člověk. Když do týmu přišel cizinec, hned mu začal pomáhat. Pro ostatní by se rozdal,“ říká předseda představenstva Zbrojovky Karel Jarůšek. Švancaru zná i z působení v Opavě a oba pojí pevné přátelství.
„V kariéře jsem měl jedno štěstí. Potkával jsem trenéry, kteří věřili spíš mým útočným přednostem a nenutili mě do bránění. Kdyby to dělali, fotbal by mi otrávili. To je rada malým fotbalistům, ať si fotbal nenechají otrávit a na prvním místě se jím baví,“ prohlašuje brněnský patriot, kterého mají za vzor mnozí fotbaloví žáčci.
Na hřištích napodobují Švancarovy kličky i chytré střely. Ti lepší se pak pouštějí třeba do imitace jeho sóla zakončeného dloubákem, s nímž zvítězil v anketě Gól roku 2008.„Individuální ocenění mě ale nikdy moc nezajímala. Největší ocenění pro mě je, když společně s diváky po zápase skandujeme oslavné pokřiky. Mám radost z toho, že jsem někomu udělal radost,“ vysvětluje útočník Slovácka.
Po šestadvaceti letech s míčem u nohy a více než 250 prvoligových zápasech si Švancara dobře uvědomuje, co mu fotbal vzal a dal. „Fotbal mě naučil disciplíně a preciznosti. Ukázal mi, že v kolektivu neexistuju jen já. Na druhou stranu největší problém fotbalistů je, že se dvacet let zaměřují na jednu věc. Málokdo si dodělá školu, umí cizí řeč. Po konci kariéry mají někteří hráči problém zařadit se do normální společnosti,“ domnívá se Švancara, který je vyučený elektrikář.
Konec kariéry ještě fotbalový šoumen z Brna neplánuje. „Ve fotbale ani nic plánovat nejde. Můžu kvůli zranění skončit zítra, nebo až za pět let. Už teď jsem si ale začal dělat trenérskou licenci. Chtěl bych u fotbalu zůstat i po konci kariéry. Je to moje velká láska,“ říká Švancara.
