Budík zazvoní a začíná každodenní rituál, který je u spousty lidí podobný. Vstanou z postele, otevřou okno a pustí do ložnice čerstvý vzduch. Po ranní sprše zalijí vodou kávu, zapálí si cigaretu a rozbalí noviny. V těch se pozastaví nad zemětřesením kdesi v cizině a zjistí, jaké bude ten den počasí. Málokdo si v tu chvíli uvědomuje, že během pár minut využil všechny přírodní živly. Vzduch, vodu, oheň i zem. Jejich sílu ale většinou lidé pocítí až ve chvíli, kdy ji ukážou. Jako to udělala třeba velká voda v Písku při povodních v roce 2002.
I v Písku se třese země. Naštěstí jenom slabě
Za posledních dvacet let zaznamenaly seizmologické přístroje na Písecku několik desítek zemětřesení. Žádné z nich naštěstí nebylo tak silné, aby ohrozilo obyvatele města.
„Nejvíc otřesů bylo poblíž Klučenic nedaleko vodní nádrže Orlík. Z celkem asi šedesáti otřesů za poslední roky pocítili místní nejméně dva z nich,“ uvádí Romana Hanžlová z brněnského Ústavu fyziky Země. Dosud nejsilněji se u Orlíku země zatřásla 13. ledna roku 2007. Vědci tam naměřili sílu otřesu 2,3 stupně Richterovy škály.
Před čtyřmi lety otřásla archeology z Prácheňského muzea jiná věc než zemětřesení. Unikátní nález při rekonstrukci lokality Bakaláře. V místech, kde bývaly hradby děkanského kostela, odkryli tři hrobové komory. Mohyly ze střední doby bronzové jsou dokonce starší než pyramida egyptského vládce Tutanchamona.
Návštěvníci Bakalářů si dnes mohou prohlédnout středověkou studnu i s bronzovými artefakty. Nález v historické zástavbě města je ve střední Evropě unikátem.
Další „zemní“ zajímavostí, i když jen v Čechách, je písecký Lesní hřbitov. Ten byl založen v roce 1932 podle návrhu profesora ČVUT a píseckého rodáka Antonína Ausobského. Odpočívají na něm například český skladatel a dirigent Otakar Jeremiáš nebo prozaik a básník Richard Weiner.
Město na zlatonosné řece Otavě lemují Písecké hory. Pahorkatina vznikla koncem starších prvohor. Těžilo se tam zlato, stříbro i drahé kameny. V okolí Kraví hory nalezli odborníci v roce 1923 dosud neznámý radioaktivní nerost pisekit, nazvaný podle naleziště, které je zatím jediným na světě. V lesích sběratelé dodnes nacházejí růženín a turmalín.
Z celkové rozlohy okresu, tedy 1127 kilometrů čtverečních, zaujímá zemědělská půda šestapadesát procent, lesní půda třiatřicet procent a zastavěná plocha sedm procent. Geologové pod povrchem píseckého okresu nalezli převážně žulu, štěrkopísek a živec.
Otavské bohatství: Písečtí v řece lovili zlato a perly
Tři sta rybníků, které svou plochou zabírají čtyři procenta povrchu. Taková je bilance vodních nádrží na Písecku. Nejznámějším z nich je Tálínský, nazvaný podle obce, u které se nachází. Známý je i díky lidové písni, ve které se notuje Už se ten Tálínskej rybník nahání. Tu před necelými dvěma stovkami let složili dva zamilovaní mladíci, kteří chodili navštěvovat dceru baštýře z nedalekých Maletic.
Téměř každý turista i místní ví, že Písek je vystavěný na zlatonosné řece Otavě. Ta je ve městě přemostěná nejstarším dochovaným kamenným mostem v zemi, který pochází ze třináctého století. Kromě rýžování zlata je Otava známá také díky plavbě vorů a splavování dřeva, především v osmnáctém a devatenáctém století. Lovily se v ní i perlorodky.
Že vodní živel umí nejen dávat, ale i brát, dokázala rozvodněná řeka hned několikrát. Největší záplavy Písek postihly v letech 1954 a 2002. Při obou katastrofách hrozilo stržení městského mostu.
Řeka, která se pod hradem Zvíkovem vlévá do Vltavy, také částečně zásobuje město pitnou vodou. Její převážnou část si ale Písek bere z římovské přehrady. S vodním živlem souvisí městská vodní elektrárna, která vznikla roku 1887 a je nejstarší svého typu v Čechách. Zpřístupněná byla až po 110 letech od svého založení. Před otevřením pro návštěvníky musela také projít rozsáhlou rekonstrukcí. V roce 1935 přinesla obyvatelům města řeka nové potěšení. Na levém břehu řeky Otavy tehdy vyrostla plovárna U Václava. Díky romantickému místu s lesy a skalami dostala přezdívku písecký Barrandov. Atmosféru meziválečných let se podařilo zachovat dodnes.
Písečtí mají i další vodní poklad. Svou křišťálovou studánku v lesích Na Flekačkách. Pro vodu se tam sjíždějí lidé z širokého okolí.
Moderní město: prach, pyl i vedro v ulicích
Majestátní klapot mlýnských lopatek ani tiché hučení moderních větrných elektráren člověk v Písku neuslyší. Zato pylů a prachu se místní nadýchají více než dost.
Vyprávět by o tom mohli alergici. V těchto dnech sice končí sezona dubu, pampelišky, platanu a vrby, ale v květu jsou ořešáky, borovice, smrky, jedle a začíná bez, jitrocel, trávy nebo šťovík. Navíc narůstá množství vzdušných plísní. U dřevin pylová sezona vrcholí v dubnu a květnu, u bylin od června do srpna.
„Pyly jsou v pohybu především díky větru, takže jsou všude. Obecně platí, že uvnitř města je zdrojů méně,“ vysvětluje Ilona Němcová z písecké monitorovací stanice Ekohydro.
Situace se vždy o něco zlepší po dešti, protože kapky sráží pyly k zemi a po uschnutí se z nich stanou pylová zrna.
Některé obyvatele domů u silnic trápí hlavně v letních měsících prach, který se jim dostává do bytu otevřeným oknem při větrání. Také v Písku jsou místa, kde je prašnost vzduchu vyšší, než by měla být. Třeba v Kollárově a Čelakovského ulici nebo na křižovatce Pražské a Národní třídy.
„Důvodem je vysoký automobilový provoz, který způsobuje zvýšenou prašnost. Už tím, co si vozidla přivezou na pneumatikách nebo z výfuků a podobně,“ říká vedoucí odboru životního prostředí Miloslav Šatra. V Kollárově ulici hraje roli i fakt, že tu chybí zeleň. Stromy totiž podle odborníků zachytí hodně z nečistot ve vzduchu. Prašnosti ve městě přibývá také při stavebních pracích, především pokud jsou spojené s přepravou stavebního materiálu.
Kromě prachu a pylů ale vzduch přináší do města i teplotní rekordy. Jeden z roku 1991 padl letos 15. března. Rtuť teploměru ve Vráži u Písku se ten den vyšplhala na 17,4 stupně Celsia, což bylo nejvíc v Jihočeském kraji.
Vojáci přejížděli hasičské hadice tak, že popraskaly
Píše se rok 1532 a na nic netušící obyvatele Písku se řítí největší pohroma v dějinách města.
„O Velikonocích 6. dubna zachvátil město i s hradem požár, při kterém dokonce vyhořelo Pražské předměstí. Z města údajně zbylo jen čtyřicet domů a roztavily se i zvony v kostelní věži,“ vypráví ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek.
Jak k neštěstí došlo, se nikdy nepodařilo zjistit. Zajímavé ale je, že v ten samý rok vyhořela také města Strakonice a Tábor. V roce 1948 udeřil běsnící živel v Písku znovu. Tehdy plameny zachvátily Drátovský mlýn. „Oheň zpozoroval hlásný Tříska z věže kostela. Zavolal veliteli hasičů, aby zapnul sirénu na radnici. Ta ale, jak později zjistili, nefungovala, protože měla spálený motor,“ popisuje Prášek.
Hlásný proto troubil z věže, přidaly se sirény z tabákové továrny a fezovky a během chvíle věděli o ohni všichni. K místu přijeli hasiči s motorovou stříkačkou, která se ale zasekla a nefungovala. Oheň ve špatně přístupné lokalitě pak pomáhalo hasit i 147 příslušníků místního vojenského útvaru. Jenže ti přejížděli hasičské hadice, které popraskaly a nevedly vodu. Po několika hodinách se povedlo požár uhasit, z mlýnu a výrobního zařízení ale nezbylo nic. Shořely také vagony s obilím. Kriminálka a státní bezpečnost vyšetřovala, proč nefungovala motorová stříkačka ani siréna na radnici, a měla za to, že šlo o akci diverzantů. Nic z toho ale neprokázala. Příčinou pak byla podle vyšetřovatelů závada technického materiálu. Zda šlo opravdu při požáru jen o souhru špatných okolností, už asi nikdo nezjistí.
Ani v současné době se požáry lidem nevyhýbají. Podle mluvčí jihočeských hasičů Venduly Matějů ale naštěstí nejčastěji hasiče zaměstnávají požáry suché trávy nebo lesní hrabanky. Většinou nezpůsobí žádné škody.
