Metařem v ulicích Liberce. Za každý vajgl přibudou dva další

Redaktor Sedmičky se nechal zaměstnat u Technických služeb v Liberci. Den v reflexní vestičce a s koštětem změnil jeho pohled na lidi v ulicích.

Na tramvajové zastávce U Dubu v Liberci-Dolním Hanychově postává parta puberťáků. Ze svých baťohů vytahují lahváče a otevírají je o hranu skleněné výplně zastávky. Na zem dopadají zátky. Ke koši je to asi deset metrů. Kluci tomu ale nevěnují pozornost. Jeden z nich, s melírem na hlavě, típne cigaretu a odhodí ji do kolejiště. „Holomci,“ říkám si. Normálně bych tomu asi nevěnoval pozornost. Poté, co jsem strávil celý den jako metař libereckých technických služeb, už se ale na to dívám jinak.

Lokalita číslo čtyři

Je pátek, půl sedmé ráno. V pokoji drnčí budík. Vstávat se mi nechce, ale nemám jinou volbu. Za půl hodiny mi začíná šichta. V kanceláři technických služeb v Erbenově ulici na mě už čeká vedoucí čištění města Ladislav Šimerda. „Pojedete s chlapama do města na ruční úklid. Rukavice a vestu od nás dostanete. A ne, že za váma bude zůstávat bordel,“ varuje mě a podá mi papír s rozpisem míst, které se na několik příštích hodin stanou mým rajonem.
Fasuji „atraktivní“ lokalitu číslo čtyři. Ostatní se jen potutelně usmívají. Záhy zjištuji proč. Uklízet budu v okolí Obchodního domu Forum a na Soukenném náměstí přímo v srdci Liberce. Společně s dalšími sedám do červeného Iveca a nechávám se odvézt do centra. Zastavujeme u parkovacího domu, hned vedle terminálu ve Fügnerově ulici.
„V domě je místnost, kde jsou uskladněny věci, které pro ruční úklid potřebujeme,“ vysvětluje mi mistr Eduard Šebelík.

Z kumbálu vytahuji plastovou popelnici na kolečkách, lopatu a koště a vydávám se na obhlídku „svého“ rajonu. Podle mistra mám štěstí, že včera večer pršelo. Spoustu nečistot spláchla voda. Soustředit se mám na sběr všudypřítomných vajglů a pohozených plastových obalů od potravin. Dostávám ještě jednoho pomocníka. Úzkou tyč s lankem, zakončenou kleštičkami. „Tohle se vám bude hodit. Aspoň na to nebudete muset sahat rukama,“ říká mi Šebelík a vyrazí na obhlídku podřízených.
Na ulici zůstávám sám a dávám se do práce. S koštětem mi to jde a venku je krásně. „Co víc si přát,“ přemýšlím v duchu. Po několika minutách mě ale začínají bolet záda. Vyhlédnu si proto ucpaný kanál. „Chňapkou“ z něj vytáhnu chuchvalec bahna, listí a vajglů a odhodím jej do popelnice. Na chvíli se zastavím. Narovnám se v kříži a pokračuji v práci. Hemžení lidí moc nevnímám. Teenagerům jsem ukradený a dospělé zajímá jen má popelnice, do které čas od času někdo odhodí prázdnou pet lahev nebo použitý papírový kapesník. „Alespoň že tak,“ pomyslím si.

Dobře odvedená práce

Po třech hodinách práce už mám solidně naplněnou popelnici. Pohled do míst, která jsem uklidil, je ale dost frustrující. Mám pocit, jakoby za každý vajgl, který jsem uklidil, přibyly dva další. „Tak za tohle mě šéf nepochválí,“ napadne mě. A to mě ještě čeká celé Soukenné náměstí a květináče před Obchodním domem Fórum. Zachrání mě až mistr. „Pojďte, mám pro vás něco zábavnějšího,“ vybídne mě. Za chvíli už sedíme v červeném Ivecu a míříme do parku v Mrštíkově ulici.
Dostávám dvě hodiny. Musím očistit přístupové cesty a zaneřáděný park zbavit všech odpadků. Bláto na krajích chodníku odhrnuji lopatou, pak beru koště a ometám s ním povrch tak dlouho, dokud není vidět jeho dlažba. Na cestě pracuji víc než hodinu.
Od rána jsem se ještě nezastavil a navíc to vypadá, že bude pršet. Mám hlad a jsem unavený. Beru ale kleště a vydávám se na lov na zemi povalujících se odpadků. Nacházím pet lahve od Coca Coly, použité zapalovače, ale také disk od kola, kladivo a jeden pár zachovalých lodiček. Krátce před druhou mám konečně padla a poprvé i pocit, že moje práce nebyla k ničemu. „Celkem to tady prokouklo,“ pochválí mě mistr a já mám jistotu, že je můj pocit správný.