Jednoho malíře uchvacuje ženské tělo, druhého krajina, ženu s paletou zas prostor a abstraktno.
„Nic na světě není krásnějšího než křivky ženského těla,“ zasnívá se Antonín Ševít. Právě oblé ženské tvary jsou mezi lyrickými krajinami, zátišími, klauny, baletkami nebo portréty častým motivem. Maluje na zakázku, podle fantazie i skutečnosti.
Kdo bývají jeho modelky? Dřív o ně byla nouze, teď přicházejí samy. „Mladé holky se nechávají malovat, aby svůj akt darovaly příteli. Pro mě je to ale zakázka jako každá jiná,“ tvrdí.
Ze tří malířů je nejstarší. Celý život maloval až po práci. I teď, když je v penzi, chodí do zaměstnání. Každý den. Není to už úředničina jako dřív, ale malování v ateliéru. Na plný úvazek. A zdá se, že mu navrací mládí. Ve svých devětasedmdesáti může směle tvrdit, že je mu o dvacet méně. „Ateliér je můj svět. Mezi obrazy a hudbou, kterou si tu pouštím, jsem šťastný a je mi božsky,“ říká.
Maluje temperou, olejem nebo dělá jen kresby. Pro techniku, kterou ale používá nejčastěji, nepotřebuje štětce. K vytvoření obrazu suchým pastelem mu stačí prsty. Portrét nebo figuru si nejdřív lehce naznačí uhlem, barvy ze speciálních kříd si umíchá jako na paletě a pak je vtírá do obrazu. Je to jemná a trvanlivá technika.
Antonín Ševít původně studoval malířství na keramické škole v Karlových Varech a dekoroval porcelán. Suchý pastel se ale naučil od svého otce, který maloval krajiny. Když přišel z Varů do Strakonic, dělal leccos. Úředníka i dělníka. Měl spoustu výstav v různých městech. Jako vzácnou relikvii si schovává kopii návštěvní knihy z pražské Violy ze sedmašedesátého roku, kde jsou podpisy Dany Medřické, Miloše Kopeckého, Jiřího Suchého a řady dalších osobností. Obrazy nepočítá, ale určitě by jich bylo přes tisíc. Jsou různě po soukromých sbírkách v Česku i v cizině, některé jsou jako jeho děti a nikdy by je nedal.
Nejdřív práce a domácnost, pak tvorba
Být malířem na volné noze je dnes skoro nemožné. Umělce to neuživí. Proto musí brát svoji tvorbu jako „vedlejšák“ i třiačtyřicetiletá výtvarnice a středoškolská učitelka Pavla Gregorová. „Učení a stálý plat je pro mě a mého syna finanční jistota. Postavení výtvarnice je těžké. Nejdřív je práce, po ní domácnost, pak volná tvorba,“ říká. Na soukromé výtvarné škole v Písku učí návrhové kreslení a na průmyslové škole ve Volyni design nábytku a interiéru. Obojí na méně hodin. „Neodmítám žádnou větší zakázku. Raději ji ale beru o prázdninách, aby nevadila výuce na školách,“ míní. Gregorová se do svého ateliéru dostává až ve volném čase a o víkendech. Věnuje se malbě na hedvábí, linorytům, kolážím, keramice, olejomalbě a enkaustice, což je znovuobjevená antická technika malování horkým voskem, při níž se pravý včelí vosk smíchá s pryskyřicí a barevnými pigmenty a nanáší se na nehořlavý materiál. Povrch se pak různě upravuje štětcem, špachtlí a plynovým hořákem nebo horkovzdušnou pistolí. Motivy obrazů bývají většinou abstraktní, ale inspiraci hledá i v přírodě. Vedle obrazů, které už předváděla na desítkách výstav, ji přitahují prostory v budovách, halách, dětských nemocnicích, předsálích divadel. „Výzdoba interiéru je obor, který jsem původně vystudovala, a kde mohu naplno zapojit svoji fantazii. Má nástěnná díla pak vidí daleko víc lidí než na výstavách,“ poznamenává. Malování ji baví od dětství. Rodiče její zájem podporovali a zapsali ji do lidové školy umění k Růženě Vizinové. Následovala Střední keramická škola v Bechyni a pražská Vysoká škola umělecko průmyslová u profesora Nešlehy. Její díla zdobí například stěnu Ratejny v Řepici, dětské psychiatrické oddělení nemocnice v Praze-Motole.
Portréty cvičil v domově důchodců
Také šestapadesátiletý Miloslav Brůha chodí na dvě směny. Jednu má ve stavebním podniku, druhou v ateliéru. „Jsem zamilovaný do jihočeské krajiny. Malování beru jako nesmírně vážnou věc. Těším se na dobu, až mě od toho nebude nic odvádět,“ říká. Své obrazy prodává jen příležitostně. Poslední léta je fotí, aby měl nějakou dokumentaci. Několik výstav měl doma i v cizině a rád by udělal autorskou výstavu na strakonickém hradě. Malování ho bavilo od dětství, ale svého učitele potkal až v pětadvaceti letech. Přiženil se totiž do Malenic, kde žil i akademický malíř Jaroslav Pešek. Od něj se osm let učil. Chtěl umět všechno, a tak si do strakonického domova důchodců jezdil cvičit portréty. „Babčám jsem koupil čokoládu, chlapům cigarety, a za to mi poseděli,“ vzpomíná. Malířem se ale cítil až po deseti letech. „Až pak jsem teprve začal chápat, o co mi v obrazech skutečně jde a jaká je malování řehole,“ zdůrazňuje. Ještě dřív, než našel ve Strakonicích byt, měl pronajatý ateliér. „Chodím tam denně na osm až deset hodin. Čas si přizpůsobuji směnám v práci. Nemůžu říct, jak dlouho dělám jeden obraz. Některý tři dny, jiný měsíc. K dalšímu se třeba vracím po mnoha letech,“ vysvětluje. Za desítky let namaloval asi šest set olejomaleb. „A kde beru inspiraci? Toulám se po vesnicích a pozoruji architekturu nebo jen tak, volnou krajinu. Dělám si skicy a doma je pak přetavím do konečné podoby. Akty jsem také tvořil, ale nezůstal jsem u nich,“ prozrazuje malíř, který je od jednadevadesátého roku ve Svazu českých výtvarných umělců.
