Peter Mikulenka má za sebou jednu z nejúspěšnějších sezon. Na domácí scéně si počínal suverénně. V Přeboru Ústeckého kraje si vylepšil osobní rekord v běhu na tisíc pět set metrů v hale. Stal se mistrem republiky v oblíbené disciplíně tři tisíce metrů překážek. Třetím místem na mítinku EAA v Dessau se kvalifikoval na Mistrovství Evropy družstev v Portugalsku, kde reprezentoval Českou republiku.
Lišil se nějak závod v Portugalsku od těch ostatních?
U nás vytrvalostních závodníků bylo na Mistrovství Evropy specifické to, že se po kilometru, čtrnácti stech a osmnácti stech metrech vyřazoval poslední závodník. Jako Češi jsme měli podle tabulek být na posledním a předposledním místě. Tím, že tam bylo toto pravidlo, jsme se vylepšili v tabulkách a získali více bodů pro naše družstvo. V celém závodě šlo o to běžet co nejdéle co nejrychleji.
Jak jste se s tímto pravidlem vypořádal?
Každý závod vždycky začínám tempově. V Portugalsku ale bylo všechno jinak. Hned od začátku se muselo běžet hodně rychle, aby vás nevyřadili hned na prvním úseku. V závodě to vypadalo tak, že se finišovalo na každém vyřazovacím úseku a ne až v posledních metrech před cílem jak je to obvyklé. Bylo to takové zpestření především pro diváky.
Dělalo vám to nějaké potíže?
Na prvním kilometru to nebyl problém, ale když šel člověk na poslední, tak už toho měl plné zuby, protože mu začaly rychle docházet síly. Závodníci si to vytrpěli, protože tělo se zakyselí úplně jinak. Hodně běžců s tím mělo problémy. Ti nejlepší se s tím dokázali poměrně dobře vypořádat. Trochu jsem z toho měl strach, protože závod vždycky rozbíhám pomaleji a postupně zvyšuju tempo. Tady to bylo přesně naopak. Ale přežili jsme to.
Na kterém místě jste doběhl?
Podle tabulky jsem měl být jedenáctý, ale nakonec jsem byl sedmý. Jako družstvo jsme měli za úkol udržet se v elitní skupině. Bohužel nám to uteklo o tři body.
Jaké byly podmínky během závodu?
Bylo ohromné vedro. Teploty dosahovaly ke čtyřiceti stupňům. Takové počasí jako vytrvalci moc rádi nemáme. I když se startovalo až okolo sedmé hodiny večer, pětatřicet stupňů bylo pořád. Část stadionu sice byla ve stínu, ale i tak člověk po odběhnuté dvoustovce měl sucho v krku. Ani ve vodním příkopu jsme se nezchladili, protože voda v něm byla vyhřátá. Navíc speciální pravidlo o vyřazování posledního závodníka nedovolovalo závod rozběhnout pomaleji. O to byl závod náročnější.
Proč pořadatelé takové pravidlo zavedli?
Mělo závod zatraktivnit. Díky němu se více soupeří. Obyčejně bývá jeden finiš na závěr. V tomto závodě byly hned čtyři.
Byli rozhodčí na pravidlo dobře připraveni?
Nějakou dobu trvalo, než se naučili správně vyřazovat posledního závodníka. První den v tom měli trochu zmatky, ale pak už to bylo lepší. Měli jsme číslo s čipy, takže když dobíhali závodníci na vyřazovací úsek společně, museli to rozhodnout pomocí kamery. Marcela Lustigová, která běžela stýpla, měla problém s tím, že první úsek proběhla jako předposlední, ale rozhodčí ji ukazovali, že má odstoupit. Ona ale běžela až do cíle, i když ji po každém okruhu ukazovali, že má odstoupit. V cíli pak za ni přišla komisařka a udělila ji žlutou kartu za to, že neuposlechla. Naše výprava musela podat protest, ve kterém prohlašovala, že závodnice běžela regulérně. Nakonec uznali, že to byla chyba rozhodčích. Kdyby Marcela opravdu odstoupila, přišli bychom o čtyři body. Stávalo se i to, že rozhodčí nestihli najít a ukázat patřičnou tabulku poslednímu běžci daného úseku. Ten jim tedy utekl a o vyřazení se dozvěděl až později.
Nedocházelo na těchto úsecích ke kolizím?
Občas samozřejmě ano. Nejhorší bylo, když dobíhal nějaký roj a nebylo na první pohled patrné, kdo přiběhl jako poslední. Poslední běžec měl dvě stě metrů, ve kterých musel odstoupit. Na tři kilometry hladce došlo i ke kolizím. Ti, kteří věděli, že nebudou poslední, zpomalili a zezadu dobíhající běžci do nich naráželi. Došlo bohužel i k nějakým pádům.
Zavedl byste takové pravidlo i na jiných závodech?
Rozhodně ne. Je moc náročné na to trénovat. Člověk tam vlastně zaběhne osobní rekord na kilometru, ale pak zpomaluje a zpomaluje. Možná u nás bych to přivítal. Jako jednička v republice by se mi to asi běhalo líp. Ale na mezinárodních mítincích určitě ne.
V první půli července jste měl reprezentovat Českou republiku na světové univerziádě v Bělehradě. Co zhatilo váš start?
Potkala mě nehorázná smůla. Měl jsem běžet ve středu 8. července, ale od pondělí jsem zalehl s horečkami. Doktor mi napsal antibiotika a účast v závodě zakázal. Měl jsem skvělou formu. Na závod jsem se moc těšil. Škoda, že to nevyšlo. Ale i takové věci k vrcholovému sportu patří.
Jaké jsou vaše nejbližší cíle?
Protože jsem nemohl startovat na univerziádě, chtěl jsem si to vynahradit startem na světovém šampionátu v Berlíně. Už je ale málo času, takže se mi to bohužel nesplní. Co se týče dlouhodobých cílů, rád bych se zúčastnil olympiády v Londýně v roce 2012 v závodě na mojí oblíbené trati tři tisíce metrů překážek. Splnil by se mi tak můj tajný sen.
Měl jste problém skloubit atletiku se studiem?
Závody jsou většinou o víkendu, takže to bylo v pohodě s uvolňováním ze školy. Trochu problém byl u soustředění. Jezdím pryč na tři až čtyři týdny. Během semestru byly povolené dvě absence. Vždycky jsem to ale nějak zvládl. S profesory jsem se dokázal rozumně domluvit, když jsem to potřeboval.
Změnily vám úspěchy život?
Mám pocit, že mě celkem hodně lidí zná z tisku, ale já je neznám. Občas mě někdo pozdraví. Ví, kdo jsem. Popovídáme si o tom, co ho zajímá.
Máte vůbec nějaký čas na kamarády?
Kamarádů mám určitě hodně, ale bohužel času málo. I proto jsem si zřídil internetové stránky, aby se tam občas podívali a dozvěděli se, že jsem pryč a proto jim zrovna neodpovídám na zprávy. Ale určitě si nestěžuju. Atletika mě baví a dnes už i živí. Jsem zaměstnaný u firmy Centrum individuálního sportu Ostrava Ve sportu jsem dobře zajištěný, takže je to dobré.
