Když se řekne Troja, představí si většina Pražanů dvě ulice luxusních vil a rodinných domků, kudy se čas od času probíjejí zácpou se svými potomky do zoologické zahrady.
Za jejich zdmi a ploty je ale ještě jiná Troja, na kterou upozornil případ ztracené devítileté Aničky Janatkové.
Na svazích mezi Bohnicemi a Trojou se skrývá bizarní svět zarostlých sadů, zahrádkářských kolonií, ale i bezdomovců živořících pár metrů od vil za desítky milionů, které patří úspěšným a slavným.
Nedaleko od sebe stojí třeba luxusní dům fotbalisty Jana Kollera nebo známá vila režisérky Věry Chytilové, která se už dostala i do učebnic architektury. Přitom kousek odtud v léta neudržované zahradě trčí trosky vypálené chatrče.
Prarodiče se tu bojí
V Praze asi neexistuje jiné místo, kde je možné z posedu obsypaného návnadou pro kance pozorovat rušnou tramvajovou trať a proud autobusů mířících k nejnavštěvovanější pražské atrakci, zoologické zahradě.
„Člověk, který vystoupí z tramvaje nebo autobusu, nemá ani tušení, co je pár kroků za plotem zahrad,“ říká Marcela Uhlíková z Botanické zahrady.
Do tohoto světa vedou dvě ulice, Pod Havránkou a Nad Trojou. Zahrádkářské kolonie tu v období socialismu zaplnily pole a sady patřící k zemědělským usedlostem, po kterých ale už zbyla jen jména. „Co tady chcete, jste od policie, nebo od novin?“ reaguje na otázku starší majitelka zahrádky v ulici Nad Trojou.
Vstřícnější je až její vnuk. „Jezdím sem od mala, ale je to tu pořád horší a horší, prarodiče se tu občas i bojí,“ vysvětluje mladík. Část chatek totiž změnila majitele, kromě těch vzorně upravených s bazénem a posezením u krbu je tu stále více těch, kde našli úkryt lidé bez domova.
Stačí popojít cestou mezi upravenými parcelami, postupně se vynořují další pozemky, kde jsou místo zahrádkářů nájemníky bezdomovci. Leží tam hromady odpadků, zbytky policejní pásky a ohořelé torzo boudy.
O kus dál jsou vydupané cestičky ve vysoké trávě, které tu zůstaly po policejním hledání zmizelé dívky.
Výhled na Hradčany
Jenže po dalších několika desítkách metrů se scenérie opět mění. Z louky na okraji bohnického sídliště se otevítají neuvěřitelná panoramata.
Nezvykle od severu tu před pozorovatelem defilují pražské čtvrti: od Žižkova, přes centrum města, nezaměnitelná silueta katedrály svatého Víta, až po hotel Internacional a Dejvice. Na louce si děti pouštějí draky, podzimní idyla.
Opuštěné parcely se v ulici Pod Havránkou střídají s vilami, které by mohly stát klidně v kalifornském Malibu, jen místo nad oceánem se svahy pod nimi svažují k Vltavě.
Kam město nedosáhlo
Velkoměsto zkrátka nikdy nedokázalo Troju rozparcelovat a zastavět. Může za to jednak složitý terén a také občasné vltavské záplavy.
Vždy tam vyrůstaly jen samostatné vily a domky, větší území zabrala pouze za první republiky zoologická zahrada, od 70. let i botanická zahrada.
Dodnes se tak na severu Prahy dochovala řada míst, kde se jako by zastavil čas. Patří k nim třeba největší pražské vinice svaté Kláry a Salabka.
