Vypadalo to, že se rýsuje zázračný úspěch. Plzeňský automobilový závodník Petr Fulín jel poprvé v životě a jako jediný Čech závod evropského mistrovství cestovních vozů na známém okruhu v Monze. A dařilo se. Jenže pak mu zasvítilo slunce do očí, on přehlédl pokyny na trati a přišla diskvalifikace.
Jak se cítíte? Už pominuly nepříjemné pocity, s nimiž jste se vracel?
To samozřejmě člověk těžko rozdýchává. Hlavně když jsem od počátečních tréninků až po kvalifikaci byl nejhůř druhý. Měl jsem na dohled docela zajímavé peníze za výhru. A především jsem měl šanci dostat se ve druhé jízdě před svého největšího rivala. Už se cítím líp, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že nás to nemrzí.
Jaké byly ty první pocity?
Vztek na vlastní hloupost.
Co se přesně stalo?
Byla to vlastně taková souhra náhod. Vysílačka začala před závodem šumět, asi jako když ladíte rádio a jste mezi stanicemi. Poslouchat to a zároveň se soustředit na jízdu není možné. Tak jsme ji vypnuli. Přední sklo, které je z tvrzeného plastu, bylo poškrábané od kamínků, a tak jsme ho přeleštili brusnou pastou. Když do něj pak zasvítilo ostré slunce, světlo se nepříjemně lámalo a nebylo moc vidět. Další problém byl, že v soutěžích, které jsem jezdil dřív, se penalizace signalizovaly tak, že si činovník s tabulí stoupnul za zeď u boxů a tam to ukazoval. Tady byl vysoko nad tratí v takové kukani.
Při řazení se nedá sledovat trať?
To není jako v běžném autě. V závodním autě musíte přeřadit při naprosto přesných otáčkách. Otáčkoměr tvoří řada diod, a když se rozsvítí předposlední, musíte přeřadit. Pokud to uděláte dřív, okradete se o pár kilometrů v hodině. Pokud to uděláte pozdě, naskočí vám omezovač a proděláte ještě víc.
Takže jste sledoval otáčkoměr a přehlédl jste penalizaci?
Školácká chyba. Kdyby nám fungovala vysílačka, tým by mi penalizaci nahlásil. Takhle to vypadalo, že jsem ji ignoroval, a proto mě diskvalifikovali. Mrzí mě to, protože se dalo bojovat o vítězství. Druhé místo bylo povinností.
Co bude dál?
Je třeba to přebít lepšími zážitky.
Máte nějaké v plánu?
Na začátku dubna budeme testovat na Slovakiaringu, kde se pojede druhý podnik mistrovství světa. Samozřejmě úspěšný závod by byl lepší, ale i dobrý test mi dokáže zvednout náladu.
S jakým autem jezdíte?
S extovárním BMW 320si. To je trojková řada BMW, která je přímo z továrny homologovaná na třídu, kterou jezdíme, tedy S 2000.
Jak velký máte tým?
Máme jedno auto a na závody jezdí tým, který čítá patnáct až dvacet lidí. Včetně mediálního servisu, hostesek, kameramana a podobně.
Co všechno příprava na závod obnáší?
Nejdřív se musí zaplatit startovné do šampionátu na celou sezonu. Musíte mít něco naježděno a pochopitelně mít licenci. Na každém závodu pak dokládáte, že máte homologované spodní prádlo, kombinézu, rukavice. Že máte platné pásy a sedačku.
A co mezi závody? Jak vypadá práce vašich mechaniků?
Předně jejich dílna, to není žádný binec, špinavé montérky a zápach oleje. To je skoro laboratoř. Zkoumají, kde se zrychlit. Řeší motor, kola, rozložení váhy, zkrátka je to tak trochu alchymie. Před každým závodem celé auto rozeberou a zkontrolují. Navíc se mění motor, jiný máme na testy a jiný na závody.
Takže vy přes týden pracujete ve své firmě a vyděláváte, abyste mohl zaplatit těch dvacet lidí svého týmu?
Na začátku to tak bylo na sto procent. Teď už naštěstí máme nějaké sponzory, pro které už začínáme být i zajímaví.
Znamená to, že se možná stanete profesionálním závodníkem?
To je předčasná úvaha. Já jsem začal jezdit hodně pozdě, v osmadvaceti letech. Nicméně jsem se celkem rychle dostal tam, kde jsem. Jenže přijedu na závod, kde proti mně startují devatenáctiletí kluci, kteří nic jiného nedělají. Nemusejí dát mechanikům peníze na cestu, neřeší, jestli je nakoupeno a hostesky uvařily. Nevolají jim zákazníci jejich firmy a nechtějí probírat něco z úplně jiné oblasti. Nemají doma děti a ženu. Na rozdíl ode mne oni jedou s prázdnou hlavou.
Co vás v těch osmadvaceti přivedlo k závodění?
Odmalička mě bavilo cokoli, co produkovalo nějakou rychlost a dalo se na tom soutěžit, ať už to byly lyže, kolo, tříkolka. Takže v dospělosti logicky přišla auta.
Tak jednoduché to bylo?
Když jsem jednou řešil nějaký problém s brzdami, dostal jsem doporučení na jistého pana Křenka, který dovážel závodní součásti aut. Koupil jsem od něj brzdy, dali jsme se do řeči o závodění, on mi domluvil jízdu se svým civilním autem na okruhu v Mostě. Instruktorovi, který tam byl se mnou, jsem se líbil. Nabídli mi, abych se svezl v závodní oktávce. A protože dopadlo dobře i to, dostal jsem nabídku trénovat celou sezonu. Ale to bylo tak drahé, že jsem si to nemohl dovolit. Jenže jsem se přistihl, že sleduju, kolik stojí auto, pneumatiky. A za tři neděle jsem měl doma dvě závodní auta. Aniž bych věděl, na co je v nich který vypínač, aniž bych měl mechaniky nebo jakékoli zázemí.
No to musela mít manželka radost.
Myslím, že naše manželství funguje dobře, že se ho podařilo v prvních letech naformátovat a teď běží. Samozřejmě manželku štve, že v sezoně nejsem o víkendech doma, ale už se s tím nějak sžila.
Pochopila, že vás nezmění?
Přesně tak. Nemá to prostě jednoduché. Navíc máme tři kluky, přičemž ten nejstarší, šestnáctiletý, už taky jezdí. Má titul a teď dostal zajímavou nabídku. Je dravý a umí se sám o sebe postarat. Jsem rád, že má nějakého koníčka. Pochopitelně, kdyby hrál šachy, bylo by to levnější.
Má vaše manželka třeba nějaký rituál pro štěstí, když vás vypravuje na závody?
Myslím, že ani ne. Ale ono to ježdění zas tak extrémně nebezpečné není. Mám za sebou bouračky ve 140 kilometrech v hodině do stojícího auta. Takhle to zní strašlivě, ale auto je vyztužené rámem, takže jsem normálně vystoupil a nic mi nebylo.
Jaké nejtěžší bouračky máte za sebou?
Kromě téhle, kdy jsem odepsal auto, ještě ve sto sedmdesáti přes svodidla. To jsem někoho předjížděl a on se mi pomstil. Škrtnul o mne a roztočil mě.
V běžném provozu jste někdy havaroval?
Jen drobné šťouchance.
Jak se vám vůbec jezdí po českých silnicích?
Často čtu, jak různé celebrity tvrdí, že na českých silnicích všichni jezdí hrozně a všude jinde je to skvělé. Nemyslím si to. Všude je to stejné.
Zkusíte si někdy na běžné silnici zatrénovat?
Pokud některý závodník tvrdí, že to nikdy nedělá, tak lže. Děláme to všichni. Ale musíme mít dokonalý rozhled a absolutní jistotu, že se odněkud nevynoří auto nebo chodec.
Jakou rychlostí třeba jedete?
Nejde o rychlost. Většinou si zkouším brzdit. Třeba ze stovky na dvacet do zatáčky. V provozu ale nikdy neriskuju.
Jak se trénuje legálně?
Pronajmeme si trať, na níž se jede další závod, a jedeme tam.
Má automobilový závodník ještě jiný trénink než jen za volantem? Třeba psychickou přípravu?
Závodění je hodně věcí hlavy. Auta jsou prakticky stejná, takže je to především o tom přehrát soupeře hlavou, využít jeho slabiny, tu a tam ho oblafnout.
Víte, jací soupeři vás čekají na Slovakiaringu?
Většinu jsme poznali v Monze, ale možná přijede i někdo nový.
Kdo z nich je pro vás nějak zajímavý?
Nemám mety, že bych chtěl porazit toho a toho nebo být lepší než ten a ten. Mým jediným vzorem byl Ayrton Senna. Byl pokorný a výsledků dosahoval tvrdou prací.
Jaké jsou vaše závodnické cíle?
Prostřednictvím prestižního podniku ETCC, tedy evropského mistrovství cestovních vozů, se dostat do WTCC, což je mistrovství světa.
Kdy by to mělo být?
Původně jsme mysleli na rok 2014. Ale když vidím, jak to jde, tak by to možná mohlo vyjít i příští rok.
PETR FULÍN
• Narodil se 8. února 1977 v Plzni.
• Kariéru nastartoval v roce 2006, když získal okruhovou licenci.
• Mezi jeho největší dosavadní úspěchy patří 2. místo v BMW 1 Challenge (2007), 3. příčka v závodě 24 hodin Dubaj (2010) a 2. místo v European R Cupu na Slovakiaringu (2011).
