Milovice slaví. Před dvaceti lety odtáhli sovětští vojáci

Milovice byly spojené s vojáky už od dob Marie Terezie. Nejméně rádi tam vzpomínají vedle vojáků nacistického Německa na vojska sovětské armády. Ve čtvrtek 30. června uplyne dvacet let od jejich odchodu z Československa.

V milovickém domku z 50. let vzpomíná na problematické soužití čtyřiaosmdesátiletý Aleš Kubeš. Když v noci na 21. srpna 1968 do Milovic Sověti přijeli, pracoval jako civilní pracovník u armády.

„Bylo to pro nás obrovské a nepříjemné překvapení. I když ta situace byla vyhrocená, takový zákrok nikdo nepředpokládal. Nepředvídali to ani političtí pracovníci v armádě,“ vypráví Kubeš.

Zaskočení však podle něj nebyli jen Češi. Řadoví ruští vojáci totiž neměli ani tušení, kde jsou. Velitelé je poučili, že jdou bránit Československo proti Němcům a Američanům, kteří už stojí na hranicích.

„Oni nevěděli ani, že jsou v Čechách. Šli nás prostě bránit proti napadení,“ upozorňuje Kubeš.

Byli mezi nimi slušní lidé i zoufalci

Sovětské vojáky přijali Milovičtí s averzí, nicméně po letech se nepřátelství otupilo.

„Vím, že to bolelo mnoho lidí, jejichž rodiny bydlely v Milovicích po staletí. Ale vím i o případech mlčenlivého strpění. Někteří Češi dokonce s příslušníky sovětské armády obchodovali a na jejich přítomnosti vydělávali,“ vypráví starosta Milovic Lukáš Pilc.

Rusové kupovali zejména staré volhy – auta, v nichž Češi už nechtěli jezdit.

„Platili za ně dost a odváželi si je domů do Ruska. Jeden říkal, že bude muset zazdít garáž. Jinak by mu auto ukradli,“ směje se Kubeš.

Češi zase nakupovali ruské televizory nebo potraviny. Peníze vojáci většinou utratili za alkohol, nebo za něj zboží rovnou vyměnili.

Došlo i na vraždy

Podle Kubeše byl nedílnou součástí jejich života a také nejčastější příčinou problémů. Došlo tu i k několika vraždám.

„Ruští vojáci se chovali agresivně, i mezi sebou. Zejména, pokud se napili. Některé potyčky skončily i smrtí,“ popisuje Kubeš.

Prohřešky na českém obyvatelstvu se tutlaly. Jednou tank vyjel ze cvičiště do domu na civilním území. Uvnitř rozdrtil Čecha. První starostí sovětských vojáků bylo ohradit dům, aby nebylo vidět, co se stalo. Pohřeb později natáčela Státní bezpečnost. Ty, kdo se účastnili, čekaly nepříjemnosti.

Zato potyčky, které měli vojáci mezi sebou, nadřízení trestali. A dokonce museli nechat přistavět druhou věznici. Konfliktů bylo tolik, že ta stávající nestačila. Lidé, kteří bydleli v domech se sovětskými vojáky, to měli těžké. Nebylo ale kde si stěžovat.

„Oni měli jiný způsob života. Pozdě do noci popíjeli a hulákali. Nebylo výjimkou, když o půl jedné žena z okna volala: Valerij! Hledala malé dítě, které bylo ještě někde venku,“ kroutí nechápavě hlavou Kubeš.

Jak starosta Pilc, tak pamětník Kubeš však zdůrazňují, že nelze házet všechny do jednoho pytle.

„Pode mnou bydlela rodina praporčíka. Měli dvě děti – pětiletého Ruslana a osmiletou Galinu. Byli to slušní lidé, děti chytré,“ vzpomíná na ruské sousedy Kubeš.

Když jezdil na výlety, dokonce brával děti s sebou. Na vojína jménem Besenbajev už tak hezké vzpomínky nemá. Ukradl mu auto, a když vyjel veškerý benzin, u Peček v autě usnul. Hříšníka dopadli a Kubeš má auto dodnes.

„Na volant mi vyryl nožem Tomsk. Autem se chtěl dostat domů. Do jisté míry to bylo zoufalství,“ říká Kubeš.

Problémy byly i po odsunu

Odsun sovětské armády z Milovic probíhal od začátku roku 1991.

„Měli to přesně rozvržené: kdo, kam, co. Ale konečná fáze byla zřejmě tak napjatá, že už ani nebrali vše, aby stihli dodržet termín. Na vagony naházeli, co našli, bez ladu a skladu. A některé věci, třeba nábytek nebo některé tajné dokumenty, tu nechali,“ vypráví Kubeš.

Po odsunu v Milovicích zbyly desítky prázdných budov. Nastal problém, co s nimi. Dnes už jsou některé sovětské paneláky opravené a žijí v nich rodiny s dětmi. Rozhodně to však nebylo jednoduché.

„Milovice jsou zrcadlem celé naší společnosti: řada lidí se vrhla na domy po sovětské armádě a v devadesátých letech začala doba spekulací,“ vypráví starosta Pilc.

Městu ztížila situaci skutečnost, že většina objektů po okupační armádě nebyla v jeho vlastnictví. „Některé koupili developeři, jiné se po letitých tahanicích s ministerstvy a dalšími orgány podařilo opravit za peníze města. Mnoho z nich ale nadále chátrá,“ říká smutně Pilc.