Mimikry mají původ Na Americe

„Jednou stejně v prachu lehnou / A červi se rozlezou / Bič boží je vyžene!“ Fiktivní skupina Mimikry zpívala tuto píseň ve stejnojmenné epizodě seriálu Třicet případů majora Zemana. Tak komunistický režim zobrazil máničky, které nenáviděl. Jeden z mustrů našel režisér Jiří Sequens na koncertě kapely Plastic People, která
30. března 1974 přijela do Rudolfova u Budějovic, ale nakonec ani nestihla zahrát. Zatímco současnost je hudebními akcemi až přeplněná, socialismus hledající v rockové muzice ideologii spoustu koncertů zakazoval. Tak se stalo i v hospodě Na Americe. Mládež, která se tam sešla, vstoupila do televizního seriálu jako odstrašující příklad „protistátních živlů“.
Předtím, než Sequensův tým začal natáčet dnes už kultovní díl Mimikry, vyžádal si mimo jiné i policejní spis Dokumentace k případu hromadné výtržnosti v Č. Budějovicích a Rudolfově. Byly v něm fotografie „vlasatců“ po zatčení a těsně poté, co je příslušníci Veřejné bezpečnosti nechali ostříhat. Podle nich tvořil štáb seriálové postavy – například Jiří Lábus měl předobraz v zatčeném Františku Češkovi.
Komunistická policie v Rudolfově rozehnala více než tisíc fanoušků. Kdo neutekl, toho zmlátili, vyslýchali, vyhrožovali. „Takhle se k vám budeme chovat, takto vás máme zařazené. Tak vyzněl vzkaz, který organizátoři masakru z Rudolfova vyslali celému českému undergroundu,“ shrnuje František Stárek alias Čuňas, disident, mánička a vydavatel undergroundového časopisu Vokno. Dnes pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů. Věnuje se projektu o dějinách československého undergroundu. Masakr Na Americe spustil lavinu zásahů proti Plastic People, které vyvrcholily procesem v roce 1976. Ten významně přispěl ke vzniku Charty 77. Podle Stárka byla tehdy rudolfovská akce největší svého druhu. Navíc následovaly přísné razie po hospodách, mnohé účastníky vyhodili z práce či ze školy. Kontroly trvaly řadu týdnů, kdo neměl občanku, koledoval si o průšvih. „Byla to naprosto jasná, zřetelná a čistá varovačka, jak dopadneme,“ shrnul saxofonista Plastiků Vratislav Brabenec. Na Americe tehdy byl i pětadvacetiletý Miroslav Mucek s manželkou v šestém měsíci těhotenství. Když policejní jednotky zahájily zátah, musel ženu bránit vlastním tělem. „Chtěli ji mlátit obušky. Bylo jim úplně jedno, že už má bříško. Musel jsem před ní skočit. Schovali jsme se nakonec v poli,“ líčíl Mucek. Domnívá se, že akce musela být dopředu naplánovaná. „Policajti dorazili na místo během chvíle a byli perfektně připravení,“ uvedl.
Zdejší mocní zjevně ucítili šanci se blýsknout, jak s máničkami zatočit. Muzikanti z Plastic People nezapomněli ani na to, jak na ně místní obyvatelé volali, že jim příště uřežou hlavy. K razantnosti zákroku přispělo i to, že v Lišově se právě školili psovodi z celé republiky. Na Ameriku to neměli daleko. „Teď je to poutní místo českého undergroundu,“ označil rudolfovskou hospodu Čuňas.
Alice Krátká z Budějovic v té době chodila na základní školu a znala událost jen z vyprávění. „Štvalo mě, že by měl být takový masakr zapomenutý. Zvlášť když jsem pak viděla hospodu a její sál, který od té doby sloužil už jen jako skladiště,“ líčí své motivy, proč ve vyklizeném sále loni uspořádala koncert Plastic People. Letos tam na 23. duben pozvala kapely DG 307 a Umělá hmota.
Poslechnout Plastiky, kteří tam po mnoha letech konečně mohli odehrát koncert, si loni přijelo několik set diváků. Obdobnou účast čeká Krátká i letos a zjišťuje, že sláva Ameriky už pronikla také na Moravu, do Německa či do Austrálie, odkud hodlají fanoušci také dorazit.
„A když Plastici nedávno koncertovali v Budějovicích, hodně stáli o to, aby mohli Na Americe vystoupit zase příští rok,“ říká organizátorka.