Práce na šlechtických sídlech je spojovala od seznámení. On v roce 1976 nastoupil na zámek Červená Lhota jako stálý průvodce. Ona tou dobou pracovala v Okresní knihovně v Jindřichově Hradci, která sídlila shodou okolností na nádvoří zámku. Měsíc nato se vzali.
Na Červené Lhotě bydleli sedm let. Původně je sem přivedla hlavně vyhlídka na služební byt. Jak říká dnes osmapadesátiletá Jana Bisová, která tou dobou byla na mateřské, kromě zámku tam nebylo nic, ani restaurace, ani obchod. „I když manžel tehdy bral jako vysokoškolák necelé dva tisíce, neměli jsme je za co utratit,“ vzpomíná.
Zámecké děti záviděly kamarádům panelák
K vodnímu zámku ale manžele váže především jiná vzpomínka. Přímo na zámku Červená Lhota se jim totiž narodilo druhé dítě – dcera Tereza. Sanitka sice dorazila, ale lékař konstatoval, že do porodnice už dojet nestihnou. Stejně jako ona i její dva sourozenci vyrostli mezi průvodci a pokladnou. Svým vrstevníkům později nejvíc záviděli balkony a výtahy v panelových domech.
V roce 1983 přišla nabídka, aby přesídlili na zámek do Dačic. Dnes sedmapadesátiletý Václav Bis tam měl dělat kastelána. Jeho ženě Janě se tam ale moc nechtělo. Nebyla tam pro ni žádná práce. „Nejprve jsem pomáhala na zámku s pomocnými pracemi, později se uvolnilo místo, tak jsem nastoupila na plný úvazek,“ říká.
Nakonec ale stěhování do Dačic nelitovala. Ve zdejším zámku je totiž na jihu Čech druhá největší zámecká knihovna hned po Českém Krumlově. To Janu Bisovou jako knihovnici těšilo a pustila se nad rámec svých povinností do katalogizace všech knih. Celkem je jich něco kolem čtyřiadvaceti tisíc.
Bydlení ve starých zdech zámku vypadá na první pohled jako pořádná romantika a kasteláni mohou chodit do práce rovnou v pantoflích.
„Je to výhoda i nevýhoda, bydlet v práci. Ostatní to berou tak, že je člověk stále k dispozici i v době svého volna. Ale zase naše děti měly velmi zajímavé dětství,“ tvrdí Václav Bis.
Jeho žena to vidí podobně. „Když bydlíte v domě, máte to sice blízko do práce, ale zase jste v ní pořád,“ říká.
Zvyknout si museli také na to, že pryč z dačického zámku mohl odejít vždy jen jeden z nich. Neměli totiž nikoho, kdo by za zámek zodpovídal. Před revolucí to mělo také nespornou výhodu. Manželé nemuseli do prvomájového průvodu, protože zámek musel být otevřený pro veřejnost.
„Celý život spíme se sirénou u postele. Teď ji sice nahradil mobil, ale ten zase nesmíme vypínat,“ líčí Bisová. Za ta léta už si zvykla, a navíc si nedovede představit, že by to bylo jinak. Mimo dačický zámek nestrávili manželé Bisovi ani jednu noc.
Manželé spolu pracovali až do roku 2005. Pak přišla opět nabídka přesídlit. Tentokrát na jindřichohradecký zámek. Václav Bis nabídku přijal a jeho žena po něm „zdědila“ Dačice. „Tak jsem vyměnil čtrnáct schodů do kanceláře za čtyřicet kilometrů do Jindřichova Hradce,“ směje se Václav Bis. Nabídce starat se o třetí největší památkový komplex v České republice nešlo jednoduše odolat.
A jaký je vlastně život novodobých zámeckých pánů doopravdy? „Člověk, který dnes žije na zámku, není zámecký pán nebo paní, ale je spíš služkou,“ říká s nadhledem Bisová. Co jde, dělají Bisovi se svými spolupracovníky svépomocí. Stavebním ani jiným firmám se do zakázek za pár korun moc nechce.
Závěsy z dílny kastelána visí v Hradci i v Dačicích
Václav Bis například rád šije. Své ženě dokonce ušil šaty na promoci a v oteplovačkách od tatínka chodily děti sáňkovat. Taková záliba se mu hodí i v kastelánském povolání. Všechny závěsy na prohlídkové trase C na zámku v Jindřichově Hradci jsou jeho práce. „Žadonila jsem, aby mi je ušil i do Dačic. Lidé je mohou vidět v přízemí zámku,“ chlubí se zručností svého manžela Jana Bisová.
Přestože všechny jejich děti na zámcích odmalička vyrůstaly, každý šel svou vlastní cestou. Dcery se oboru jako jejich rodiče nevěnují vůbec. Nejblíže památkám zůstal nejstarší syn Filip, který pracuje v cestovním ruchu. Do Čech vozí cizince hlavně ze Skandinávie. A samozřejmě nemůže vynechat výlet na oba jihočeské zámky.
„Když jim v Hradci představí tatínka kastelána a v Dačicích maminku kastelánku, mnozí cizinci se domnívají, že nám to patří,“ směje se častému nedorozumění Jana Bisová.
Nejvíc práce mají přes zimu
Když na konci října skončí turistická sezona, kasteláni se pomalu začínají chystat na tu další. Shodují se na tom, že je víc práce, než když zámkem proudí tisíce turistů. Místo nich přicházejí řemeslníci, tapetuje se, uklízí, dohání se resty a chystají se nové expozice.
„Hodně času nám zabere také papírování a administrativa vůbec,“ míní Bisová.
V Hradci chtějí nalákat lidi k návštěvě zámku i mimo sezonu. Na 11. prosince tady chystají vernisáž výstavy hodin s názvem Čas nečeká. Hodiny jsou nejen ze zámku, ale půjčené z jiných sídel. „Chtěl bych, aby všechny hodiny na zámku šly,“ uzavírá Václav Bis.
