Legenda hokejových Vítkovic Miroslav Fryčer má pestrý život. Narodil se v Opavě, tři roky žil v bývalé Jugoslávii, poté se s rodiči přestěhoval do Karviné. V šestnácti letech naskočil do nejvyšší soutěže v dresu Vítkovic, se kterými v roce 1981 vybojoval zatím poslední mistrovský titul pro ostravský klub. Poté emigroval do Kanady, kde si zahrál v kanadsko-americké NHL. Oblékl dresy čtyř klubů – kanadských Québecu, Toronta a Edmontonu a amerického Detroitu. Nyní žije střídavě v Kanadě nebo v Itálii.
Hokejová sezona je u konce, co děláte v těchto dnech?
Chystám se do Toronta, kde budu celé léto. Pracuji tam jako soukromý hokejový trenér. Na ledě mívám tak šest šestnáctiletých kluků, s kterými pracujeme na vylepšení některých hokejových dovedností. V Torontu zůstanu do konce srpna. Pak se vydám do Itálie, kde trénuji celek HC Fassa.
Teď jste pobýval v Ostravě. Co říkáte na Vítkovice, které to dotáhly znovu do finále?
Je to úžasné. Vítkovice hrají pohledný hokej, žádného zanďoura. Rukopis trenéra Mojmíra Trličíka je vidět. Vítkovice pod ním hrají jako týmy v Kanadě. Věřím, že letos Vítkovice na ten titul po třiceti letech konečně dosáhnou.
Finálovou sérii si necháte ujít?
Bohužel, mám pracovní povinnosti. Buďte ale v klidu, finále budu sledovat na internetu.
Co říkáte na mediální přestřelku mezi Aloisem Hadamczikem a Františkem Černíkem, kdy se přeli o to, kdo má jaké zásluhy na vydařeném tažení Vítkovic v letošním play-off.
Je to čistě jejich soukromá věc. Ale ať už je to jak chce, vždy budu stát za Frantou Černíkem. Myslím, že pozdější vyjádření trenéra Hadamczika, že mu pomohl k penězům, nebo o co vlastně šlo, nebyla důstojná.
Pojďme k vám. Jste rodák z Opavy. Jak jste se dostal do Vítkovic?
V Opavě jsem se narodil, ale nikdy jsem tam nehrál. Pamatuji si, kde jsme bydleli, vzpomínám si na nějaká místa, ale když mi byly tři roky, přestěhoval jsem se s rodiči do Jugoslávie, kde otec trénoval hokej. Žili jsme tam do mých šesti let. Potom jsme se stěhovali do Karviné, kde jsem prošel žákovským i juniorským týmem. V šestnácti si mě vyhlédly Vítkovice.
V roce 1981 jste s Vítkovicemi vybojoval mistrovský titul. Jak na to vzpomínáte?
Na to se nezapomíná. Mám na ten rok jen dobré vzpomínky. S Vítkovicemi jsme vybojovali titul a v nároďáku, kde jsem taky hrál, jsem si z Mistrovství světa ze Švédska přivezl bronzovou medaili.
V létě v roce 1981 se vám úplně změnil život. Celá vaše rodina tehdy utekla z Československa na Západ. Jak moc to bylo složité?
O útěku vědělo několik lidí, jak u nás, tak v Americe. Moji rodiče to vzali přes Jugoslávii, já šel přes Maďarsko. Byl jsem rozhodnutý, že uteču za každou cenu, i kdybych měl přeplavat Dunaj. Nakonec se všechno povedlo a všichni jsme se sešli ve Švýcarsku. Naši pak zamířili do Německa a já pokračoval za oceán, kde jsem už měl předchystanou smlouvu v Quebeku. Tehdy se mnou měl utéct i Ladislav Svozil, ale bohužel si zlomil tři kola před koncem ligy nohu a později se už k takovému závažnému kroku neodvážil.
Zalitoval jste někdy útěku?
Ne, ani na okamžik. V Quebeku jsem se potkal s bratry Peterem, Antonem a Mariánem Šťastnými. Všichni mi moc pomáhali a já byl jak jejich čtvrtý brácha.
V NHL jste se chytil a na konci sezony jste se stěhoval do Toronta.
Ano. V Quebeku se mi hned od začátku dařilo a vyhlédli si mě skauti slavného Toronta. Tam jsem později zažil své nejlepší hokejové období.
Jak se k vám chovaly zámořské hvězdy?
Musím říct, že moc dobře. Viděli, že hokej hrát umím a nikdo mi ani slůvkem nenaznačil, že bych v klubu někomu vadil. V sezoně 1985/1986 jsem dokonce vyhrál statistiky klubu a zahrál si i populární utkání hvězd, kde jsem vstřelil i jeden gól. Byl jsem prvním Čechem, kterému se to v All star game povedlo.
V Torontu jste vydržel sedm sezon a potom jste byl vyměněn do Detroitu. Jak moc vás to mrzelo?
Za mojí výměnou byl nový trenér v Torontu, se kterým jsem měl menší spor. Trenér ze mě chtěl udělat typického Kanaďana, bijce, který nahazuje puky. To jsem odmítl s tím, že celou dobu tady hraju hokej a styl nehodlám měnit. Kouč si trval na svém a já požádal o výměnu. První se ozval Detroit a já neváhal.
Poté už jste v NHL dlouho nevydržel. Proč?
V Detroitu jsem dostal na několik zápasů stop, že jsem někoho přetáhl hokejkou. Detroitu se navíc přestalo dařit a padal tabulkou dolů. Vedení na to chtělo nějak reagovat a vyměnilo mě do Edmontonu. Tam jsem chtěl nastartovat novou kapitolu v NHL, ale bohužel jsem měl problémy se zády. Bolest už moc nešla zvládat a já volil návrat do Evropy do německého Freiburgu. Z NHL jsem odešel ve třiatřiceti letech. Na můj vkus docela brzy.
V Německu jste se potkal i s vaším otcem Jaromírem, který Freiburg chvíli vedl.
Otec byl v klubu jen chvíli, ale i tak mě to potěšilo. Táta patřil k mým vzorům jak po hráčské stránce, tak teď po trenérské. Já ve Freiburgu zůstal už jen dvě sezony a pak odešel do Itálie, ale hokej už jsem pořádně nemohl hrát. Záda mě bolela čím dál více a já nakonec ukončil hráčskou kariéru. U hokeje jsem ale chtěl zůstat, proto jsem se vrhl na trenéřinu.
