Mírová slavnost byla vždy vyvrcholením prázdnin. Poslední srpnovou neděli mířily na koupaliště u Berounky davy. Maloměstská matějská s festivalem pokleslé kultury v jednom. Lákala ale každého bez rozdílu. Komunisty řízená akce coby agitace socialistické hojnosti dávala prostor k vyžití i nepřátelům režimu, kteří se na mejdany podobného druhu sjížděli rádi i z daleka. Možná právě proto, aby socialistickému zřízení zasadili políček rovnou v doupěti.
Máničky a příslušníci undergroundu to neměli lehké. Nad poklidným konáním veselice bděly přísné oči příslušníků Veřejné bezpečnosti se psy u skříňových avií, připravených na transport zadržených osob. Svobodným radovánkám ale dokázali zabránit jen stěží.
„Socha Lenina měla ještě 1. září ráno papírovou skládací čepici, která byla na Mírovce běžně k dostání,“ uvedl tehdejší příslušník berounského rockerského undergroundu Petr Černý.
Vlasatci neboli máničky, jak komunistické úřady rockery a disidenty titulovaly i v protokolech a úředních spisech, neměli za totality šanci najít místo k setkávání. Hudební hostinec byl z říše snů, a tak se pro režim nebezpečně vzhlížející osoby setkávaly při hudebních produkcích různých hudebních žánrů a těles.
Pamětníci kultury z podzemí dodnes vzpomínají na akci v Čisté u Rakovníka. Tehdy se celé osazenstvo zábavy stačilo rozprchnout dříve, než na místo dorazily policejní antony s cílem tu zpustlou chátru rozvozit po křivoklátských lesích. V živé paměti berounských mániček je také akce u Jana Hraběty z Divadla Járy Cimrmana, na které byl i Mejla Hlavsa z Plastic People.
Zatímco Mírová slavnost byla jednou do roka, živá muzika hrála v Berouně několikrát do týdne.
Při Mírové slavnosti povolala bezpečnost na máničky vojsko.
Živému hraní se před revolucí v Berouně dařilo. V Kavárně Slavie v Palackého ulici hrála kapela každý čtvrtek, pátek, sobotu a neděli. Ve vinárně U Prokopa na protější straně ulice přitom ve stejný čas hrála jiná hudební formace.
V kapele Old Stars Quartet, po zákazu anglických názvů přejmenované na Q 330, hráli vesměs zkušení hudebníci.
„Vylezli oknem a po římse obešli kavárnu Slavia. Před zraky udivených hostů pak přišli ke svým nástrojům oknem, které bylo vysoko nad berounským náměstím. Naproti u Prokopa hrál v tu chvíli Orfeus nebo Synchron,“ řekl o atmosféře tehdejší doby bubeník Q 330 Radek Kutzendörfer.
Na panáka do tanečních
Živá hudba zněla také v tanečních. V Kulturním domě Králodvorských železáren, ve Společenském domě Hvězda a v sálech hostinců mnoha střediskových obcí.
Tanečníci si oknem záchodu podávali kravaty, aby je pořadatelé dovnitř vůbec vpustili. Odvážnější lezli dovnitř stejným otvorem rovnou.
Kurzy byly příležitostí k napití a kdo si z kulturáku neodskočil z dohledu zjihlých rodičů na panáka k Ciprům, jako by do tanečních ani nechodil.
Davy na tancovačkách
Hudební formace byly pod závodním zřizovatelem. Forte 72 hrály pod křídly Královodvorských železáren. Orfeus se zpívajícím výtvarníkem Jaroslavem Goldmannem pod záštitou Tiby. Z toho sice pramenila povinnost odehrát pár desítek minut na seřadišti prvomájového průvodu před bránou závodu, ale umožňovalo to relativně svobodné hraní.
„Na lesní parket v Zahořanech chodily davy lidí. Hráli jsme v hotelu na Výšinách, na Trubské, U Ciprů, v Litni U lípy nebo v Hostomicích. Možností hrát byly spousty,“ řekl Miroslav Valenta z Forte 72, který se do podvědomí berounské hudební scény zapsal zejména coby lídr porevoluční bigbeatové formace Střední Čechy.
Na tanečních zábavách se kromě zmíněných střídaly kapely Alfa, Gama, Speciál, Studio, Akord, Flex, Labyrint či Expanze. Swingové akce si dopřávaly i formace, účelově vyčleněné z dechovkových kapel. Skupina OB Chyňava tak funguje dodnes jako Styl.
„Tancovačky uměl roztočit také band Mikro Loděnice nebo zdická kapela Špirit, která se se svými spirituálně laděnými dechy často blýskla také na pohřbech,“ tvrdil člen bývalé kapely Orfeus Jiří Fajgl mladší.
Máničky nesměly na pivo
Živá hudební produkce kvetla také na Hořovicku pod hlavičkou továrny na výrobu elektrofonických kytar Jolana. Termín mánička znal každý orgán Veřejné bezpečnosti jako oficiální označení pro pochybná individua, jejichž svobodu je třeba omezovat důslednou kontrolou občanských průkazů a razítek zaměstnavatele.
Rozhodnutí městskéno národního výboru z roku 1966 dokonce provozovatelům restaurací nařizovalo: „Zakazovat vstup vlasatcům do všech restaurací v centru, neboť tento úchylný zjev nese s sebou nebezpečí šíření některých nemocí a rušení pořádku.“
V osmdesátých letech úřady přiostřily. Máničky jezdily na rakovnický Brutus (Kyklop), západočeskou Odysseu, Pohodu, Sifon či na benešovský Keks. V Berouně hrával Imbus Rock, Akrobat, Dezert (později Ponožky pana Semtamťuka), Atomic nebo novovlný Moped.
Vrcholem oficiální zábavy ve městě byla poslední prázdninový víkend Mírová slavnost na koupališti na Závodí.
„V sedmaosmdesátém roce jsme vyrazili v barevných baloňácích a nechtěli nás tam pustit. Vstupenku mám ještě schovanou. Přelezli jsme plot a křepčili pod pódiem. Po vzoru Woodstocku jsme skákali do bahna, tak na nás povolali vojsko. Jenže ti kluci v bundokošilích a polobotkách toho moc nezmohli. Tančili jsme dál,“ řekl berounský bohém a výtvarník Petr Černý.
Na Mírových slavnostech zpíval Neckář, Moravanka, Kozlovka, Olympic či Elán. Důležitější byl ovšem fakt, že kolotoče, cukrová vata a pivo se točily za požehnání okresního výboru komunistické strany.
