Představy Pražanů o starostech se různí. Někdo si ho představuje jako důstojného muže se zlatým řetězem kolem krku, který řídí město z honosné kanceláře na radnici. Jiný jako korupčníka s kufrem ukradených peněz.
Tihle starostové jsou ale jiní. Třicítku oslavili v úřadě, jejich kanceláře nejsou nijak honosné a peníze z rozpočtu jim stěží stačí na provoz.
Vítejte mezi mladými starosty z okraje metropole.
Nejmladší z Běchovic
V prvním patře Úřadu městské části Praha-Běchovice sedí Ondřej Martan, v devětadvaceti letech nejmladší pražský starosta. „Poprvé jsem do zastupitelstva kandidoval v roce 2006 a byla to tak trochu protestní akce související se změnami v územním plánu a špatnou komunikací s bývalým vedením radnice,“ vysvětluje Martan.
Dodělával školu a ani ve snu by ho nenapadlo, že za rok bude starostou. Ke kandidatuře ho přemluvil kamarád, který dával dohromady nezávislou kandidátku. Jako starousedlík dostal spoustu preferenčních hlasů a usedl v zastupitelstvu.
Nabídka na starostování přišla za rok a byla to víceméně souhra náhod. „Někomu se starostovat nechtělo, jiný nechtěl opustit lukrativní místo, a tak s podmínkou, že vedení radnice zůstane v rukou ODS, která tam měla většinu, jsem se stal starostou,“ popisuje Martan.
Rodiče ani přátelé ale z jeho nové funkce nebyli nadšení. „Každý vám řekne, že politika se rovná špína. A představa rodičů o mé první práci byla asi úplně jiná,“ vzpomíná Martan. S kolegy v zastupitelstvu se dohodl, že starostování bere na půl roku, a pak se uvidí. Dnes už starostuje pátým rokem a má za sebou i vyhrané volby.
Že se stal starostou v pětadvaceti letech, nevidí jako handicap. „První rok dva mě různí lidé zkoušeli obcházet, spousta jich se mnou jednalo svrchu, ale rychle se to odnaučili,“ popisuje Martan.
Mladí lidé podle něj do politiky rozhodně patří. „Není rozhodující věk, ale zkušenosti,“ vysvětluje. Na malé obci je také důležitá podpora od ostatních, a to, že se v Běchovicích narodil a každý ho tu zná.
Úřadu se ujal mladý a bez závazků, to mu umožnilo dělat funkci naplno. „Ráno v sedm jsem šel na úřad a v devět večer domů,“ popisuje. Starosta totiž může v očích občanů za všechno - od ukradených parapetů ve škole až po nezametený sníh.
Jestli bude kandidovat v příštích volbách, ještě neví. „Člověk nemá být věčně na jednom místě, ale vždycky chci být Běchovicím prospěšný,“ říká starosta. V tom, co by v Běchovicích mělo po něm zůstat, má jasno. Chce, aby se lidé naučili žít. „Vytahujeme je z jejich kutlochů, pořádáme společenské akce. Díky tomu jsme po osmatřiceti letech opět měli hasičský bál, slavíme masopust,“ popisuje.
Druhý jeho cíl je trochu nezvyklý. Chtěl by, aby v Běchovicích vznikl hřbitov. „Nemáme ho, lidé tu prožijí celý život a pohřbení jsou v Kolodějích nebo Počernicích,“ lituje Martan. Hřbitov by se podle něj mohl stát i místem, kde se budou setkávat lidé z částí obce, které se nemají příliš rády.
Kvůli školce na radnici
V pětatřiceti letech je nejmladší ženou ve funkci starostky. I její cesta na radnici začala v opozici proti starému vedení. „Před šesti lety jsem nevěděla, kdo je starosta, byla jsem doma s dětmi a asi jako každému, když všechno funguje, mi to bylo úplně jedno,“ vzpomíná Petra Venturová, starostka Šeberova.
Pak u ní zazvonila kamarádka, které vadilo, že přes pozemek mateřské školy má vést cesta k parcelám, na jejichž část měl kupní smlouvu i tehdejší starosta. „Spolu s dalšími matkami jsme založily petiční výbor a začaly jednat se starostou,“ popisuje svou cestu do politiky.
Ukázalo se, že dohoda není možná, a tak se členky petičního výboru rozhodly proti vedení radnice kandidovat. „Volby ale dopadly jinak, než jsme čekaly. Vyhrály jsme je a místo cesty do opozice jsme v koalici s dalšími nezávislými začaly vládnout,“ vzpomíná Venturová.
Na rozhodnutí, jestli se stane starostkou, měla víkend. „Tehdy jsem měla doma rok a půl staré dítě, a tak to nebylo jednoduché rozhodování. Využívala jsem toho, že jsem mladá a nezávislá a pomohlo mi, že jsem starousedlík,“ říká Venturová.
Začátky jejího úřadování nebyly snadné. Vůbec nedokázala odhadnout rozsah práce. Hektické období skončilo nepříjemností v osobním životě - rozvodem. „Jsme zase spolu, ale tehdy to nebyla příjemná doba,“ vzpomíná starostka. První rok byla v práci od nevidím do nevidím. „Naštěstí mi hodně pomohli rodiče. Oddělovat osobní a pracovní život ale vždycky nejde. Jsem starousedlík, lidé mě zastavují na ulici a chtějí řešit problémy,“ vysvětluje Venturová.
Jeden z nejmenších úřadů řídí už druhé volební období. Doufá, že starostování ji změnilo jen v pozitivním, naučila se jednat s lidmi a řešit věci kompromisem. Ještě neví, jestli bude za tři roky v politice pokračovat. „Máme spoustu plánů, ale uvidím, co bude za tři roky,“ uvažuje Venturová.
Chce, aby po ní v Šeberově jedna věc zůstala - otevřený úřad. „Když jsem poprvé přišla na radnici, musela jsem si usnesení ofotit a starosta mi ho půjčil proti podpisu. Dneska je všechno na stránkách úřadu,“ říká spokojeně starostka.
