Místa spících duší a temných vzpomínek

Když vrznou vrátka, má člověk pocit, že nepřístojně ruší. V korunách vzrostlých stromů promlouvají spící duše. Listím zapadávají jejich hroby. Jako by se jim slova šeptem vracela.
Takový prostor ke snění poskytuje deset míst na Táborsku. Deset židovských hřbitovů. „Chodí sem hodně lidí a říkají, že jsou tady rádi o samotě. Je tu zvláštní atmosféra,“ říká Karel Vošta, který pro židovskou obec spravuje hřbitov v Radeníně. Osudy míst posledního odpočinku jsou podle něj hodně podobné příběhům Izraelitů. Vypráví, jak se po druhé světové válce do Chýnova vrátili jen dva Židé. V Radeníně leží Miloš Jokla. Jeho bratr Jiří putoval do Palestiny, nechal se najmout do československé armády, aby mohl bojovat proti Hitlerovi.
Doma se mu ale nedostalo uznání. Komunisté ho ve vykonstruovaném procesu odsoudili k několikaletému vězení. „Byl živnostník a navíc Žid. Pro totalitní režim nepřípustná kombinace. V šedesátých letech ho sice rehabilitovali, ale jako hodně Židů emigroval v roce 1968 do Ameriky,“ popisuje Vošta.
Sbírá materiály i o životě Hebrejců na Chýnovsku. Opisuje hebrejské texty na náhrobcích. „Je v nich poeticky popsaná charakteristika zemřelého. Aby, až dojde k poslednímu soudu, andělé věděli, koho si jdou vyzvednout,“ vysvětluje Vošta jednu z legend.
Je také důležité, aby na náhrobku nezaniklo jméno. Jedna z nejhrůznějších hebrejských klateb totiž zní: „Ať je jeho jméno vymazáno.“
To nemusí ale trápit poslední pohřbenou Židovku v Radeníně z roku 1938. „Říkalo se jí Perlinka. Byla nemanželské dítě. Stala se z ní žebračka a nikdo jí nepořídil náhrobek,“ dodává Vošta. Prokazatelně nejstarší náhrobek je tu skoro o tři století starší.
Jiný hřbitov, v Myslkovicích, přežil dodnes díky Antonínovi Novotnému. Bojoval za něj v době totality, když třeba komunisté nařídili buldozery srovnat místo se zemí.
Pečoval o prostor sevřený zdí a obnovoval písmo na náhrobcích. Dal dohromady i kroniku židovské obce v Myslkovicích.
„Osobně ho navštívil izraelský velvyslanec. Myslkovický hřbitov se mu tolik líbil, že ani nestihl začátek slavnostního odhalení židovského památníku v Táboře,“ říká vdova Alena Novotná, která správu místa převzala.
Podle zápisů z kroniky lidé říkávali, že hrobník Židy po smrti ještě topí. Často totiž musel těsně před pohřbem vylévat z jámy vodu, jak byla půda podmáčená.
Na návštěvu Myslkovic se po listopadové revoluci těšil i bývalý soběslavský rabín Katz, který emigroval do Ameriky. K jeho smůle ale nejdřív navštívil hřbitov v Přehořově. „Ten je v tak zuboženém stavu, že rabín dostal infarkt. Manželovi se potom omlouval, že nedorazil,“ vypráví Novotná. Kromě Přehořova jsou podle Karla Vošty ostatní hřbitovy na Táborsku v solidním stavu. Jen v Tučapech není volně přístupný a v Bechyni si musí zájemce vyzvednout klíče.
Některé málem zanikly. Neúctu k dnešním kulturním památkám odstartovala totalitní doba. Náhrobky a kámen ze zdí se hodily lidem nejen do základů.
„Někdo udělal ve zdi velkou díru a ukradl náhrobky z černé žuly. Říká se, že skončily v pražském metru,“ bere krádež trochu s nadsázkou Miloslav Břenda, správce z Běleče, kde výrazně pomohl židovské obci zachránit zpustlý hřbitov. „Nejhorší byly začátky. Místo bylo zarostlé vysokými stromy. Hodně jsme jich museli pokácet. Márnice byla před spadnutím, pobořená zeď, vyvrácené náhrobky,“ popisuje. I Alena Novotná ví o případech, kdy někteří lidé použili náhrobky do stavby domu. „Nikomu to ale nepřineslo štěstí. Kolikrát je provází smůla, která se s nimi táhne už celé generace,“ míní Novotná.
V Radeníně prý měly dokonce děti brigádu, při které rozebíraly hřbitovní zeď, aby bylo čím vydláždit chodník.
Hřbitovy se dnes díky židovské obci a jejím správcům stávají oblíbeným výletním místem. Návštěvy jsou i překvapivé. „Jednou jdu po cestě a před márnicí stojí auto, fotograf s luxusním stativem a před ním skoro nahá modelka,“ směje se Vošta.
Novotná zase vzpomíná na námořníka, který jezdil do Myslkovic na chalupu a před každou dlouhou plavbou chodil na hřbitov a přál si tam, aby se z ní vrátil. „I když nebyl Žid, dával kameny na náhrobky a rozjímal,“ vzpomíná Novotná.
Správcové se shodují, že prastaré židovské náhrobky navštěvují i vzdálení příbuzní ze všech koutů světa. To samé platí pro Stádlec, Jistebnici, Prudice i Babčice.
Někteří z nich se prý diví, že se jim o hroby starají křesťané. „Mrzí mě, že označení Žid se vrylo do podvědomí lidí jako nadávka. Má to hodně důvodů. Jedním z nich je možná to, že mají pověst zdatných obchodníků. Ale stali se jimi z donucení, protože byli kolikrát vydíraní a museli na to umět vydělat,“ uzavírá Vošta.