Kdysi jsem někde četl pěkný vtip: Ptá se Američan Angličana, jak to dělá, že je trávník na kurtu ve Wimbledonu tak dokonalý. „To nic není, zasít trávu, a pak jen kropit a stříhat,“ odvětí Angličan. „To dělám, ale k ničemu to není,“ opáčí Američan. Ale Angličan si stojí za svým. „Opravdu, nic jiného v tom není. Zasít, stříhat, kropit, stříhat, a tak pořád dokola. Asi tak čtyři sta let.“
Vzpomněl jsem si na něj v kladrubském hřebčíně. I tady díky lidskému úsilí vzniká něco jedinečného. A s trochou nadsázky i přirovnatelného k onomu trávníku, který vždycky na začátku léta dostane pořádně zabrat od tenisek Federera, Kvitové a spol. V Kladrubech už více než čtyři sta let šlechtí plemeno starokladrubských koní. Plemeno naprosto jedinečné a celosvětově proslulé.
Tamní koně se také jako jediní živí tvorové stali národní kulturní památkou. A rozhodně oprávněně. V Kladrubech totiž většina věcí funguje podobně jako před staletími. Jistě, v kancelářích mají počítače, v jídelně automat na kávu a sem tam se areálem hřebčína mihne i nějaký ten stroj či automobil.
Ale při práci s koňmi se dělá všechno postaru. Zapřáhnout, osedlat, vycvičit. Poznat, který z koní bude nejlepším pokračovatelem slavného rodu, a toho připouštět. Asi tak čtyři sta let.
Kladrubský hřebčín dýchá historií ve stájích, na dvoře i na chodbě u záchodků. Deky, popruhy, ohlávky, udidla, hnůj i seno, to jsou věci, které technický pokrok dvacátého století příliš nepoznamenal. Což nebrání hřebčínu v tom, aby žil svým životem a aby kladrubští koně sklízeli obdiv po celém světě.
V dobrém slova smyslu se zde zastavil čas. A takových míst je málo.
