Místo tří milionů statisíce. Skončí kohouti v první lize?

Tři miliony korun. Tolik obdržel na sezonu 2010 a 2011 táborský hokejový klub od města. Částku v této výši vyčlenili zastupitelé Tábora na podporu sportu. Ostatní kluby ve městě tak ostrouhaly. I když hokejisté získali před tím další miliony, ocitají se v krizi. Nadstandardní pomoc z městské pokladny, na kterou byli Kohouti v minulosti zvyklí, letos zřejmě už nemůžou očekávat.
Na minulou sezonu dostali šest milionů, z toho museli zaplatit milion za ledovou plochu, šatny a vodné.
Nový starosta Jiří Fišer chce letos peníze rozdělit. Opět zhruba tři miliony korun. „Dokázal bych si představit, že na masový sport poskytneme z celkové sumy jeden milion. Zbytek dostanou ostatní. Je to můj názor a nechci ho hrotit. Půjde o to, najít shodu v koalici,“ říká starosta.
Podle něj je nutné zabezpečit dobrý stav sportovišť a podporovat mládežnické kategorie. Pro některé rodiče je náročné, aby dětem sportování platili. I když jsou členy oddílů, které hospodaří bez dluhů. Loňský rok byl pro mnoho vedoucích i celkem velkých klubů prověrkou. Nezískali totiž jako v předešlých dvou letech příspěvek od města v řádu několika set tisíc korun. Využívali jej hlavně jako bonus pro zlepšení podmínek svěřenců. „Loni jsme museli zvednout členské příspěvky, děti si platily soustředění. Snažíme se tak ušetřit při velkých akcích jako Velká cena Tábora nebo mistrovských šampionátech, které pořádáme, abychom si dokázali vydělat na chod klubu,“ vysvětluje trenér atletického oddílu David Bor.
Také triatlonisté se museli víc podílet na vlastní přípravě. „Nebylo na to, abychom jim zaplatili celé soustředění. Výbor se každoročně musí rozhodovat. Nechat třeba ušít jen dvacet sad dresů místo čtyřiceti, omezit financování přípravy profesionálů,“ naznačuje Karel Hotový situaci mezi triatlonisty. Milan Balogh z CT Budvar Tábor potvrzuje, že stejně se museli přizpůsobit i cyklisté. „V Táboře jsou oddíly, které dělají městu velikou reklamu za relativně málo peněz. Pořádají šampionáty, světové poháry, kolikrát vysílané i v televizi. Těžko se hledá srovnatelná forma propagace,“ míní starosta Fišer.
I když radnice nejen zástupcům těchto tří sportů pomáhá příspěvkem na velké akce, jsou soběstační a dokážou zajistit svěřencům potřebný standard. Na druhou stranu v porovnání s hokejem mají výhodu, že jejich rozpočty se pohybují mezi dvěma až čtyřmi miliony korun na rok. „Nemůžeme za to, že děláme jeden z nejdražších sportů. Ať je to, jak chce, sezona nás stojí vždycky patnáct milionů. Naposledy to bylo dokonce přes dvacet,“ brání se Rudolf Vach z táborského hokejového klubu.
Postup do druhé nejvyšší soutěže podle něj znamenal větší výdaje. Za nákup a hostování kvalitních hráčů, kteří v první lize obstojí, nebo zajištění nové výzbroje.
Právě proto zaznívá ze sportovních kuloárů řada otázek. Je nutné za každou cenu směřovat do vyšších pater soutěže, když na ni nejsou peníze? Nebo proč platit z veřejných peněz hráče v první lize, když by si na ně měl klub sehnat prostředky od sponzorů? To by potom například atleti mohli nakoupit zázračné běžce a skokany a vyhrát extraligu.
„Nemusíme mít nutně jen cizí hokejisty, ale první liga je soutěž vysoké kvality. Kromě jednorázových akcí v jiných sportech, nemá obdoby ani konkurenci. Proto je pro ni těžké vychovat dostatek vlastních hráčů. Hrát se slabšími by znamenalo pohybovat se neustále na hranici sestupu. Na to sponzoři moc neslyší. I takhle se těžko přesvědčují, aby přispěli. Také pro fanoušky bychom přestali být atraktivní,“ hájí se Vach.
Přiznává, že HC Tábor dluží hráčům platy, ostatním klubům zase za hostování a přestupy, ale i dodavatelům za výzbroje a výstroje. „Pokud toho využijí a zažalují nás u Českého svazu ledního hokeje, mohlo by to v krajním případě znamenat zastavení činnosti nebo vyloučení ze soutěže, ale jde využít řadu mechanismů, jak tuhle situaci nehrotit. Jako domluva s kluby na splátkových kalendářích,“ vysvětluje Vach.
Podle něj existovala i možnost první ligu prodat, ale někteří vysocí politici z Tábora vedení klubu nabádali, aby soutěž hráli. „Slibovali, že se společnými silami pokusíme najít generálního sponzora, jenže to nedopadlo. Nám se sice podařilo sehnat firmu Sania a podepsat s ní smlouvu na osm milionů, ale teď se snažíme najít způsob, jak slíbené peníze skutečně získat,“ stěžuje si Vach. Agónie se tak posouvá. Představa starosty je ale jasná. „Je třeba, a to platí pro každého, přiznat své dluhy a závazky z minulosti. Srovnám, jak byly kluby podporované městem a jaké měly úlevy za pronájem sportovišť. Budu také chtít znát koncepci, ve které efektivně využijí městské peníze. Je nutné hrát na rovinu a najít společné řešení,“ říká Fišer.