Amfiteátr v Lokti líně obtéká řeka Ohře, nad ním se na skále tyčí majestátní hrad. Kouzelné městečko pár kilometrů od Karlových Varů zasáhlo podmanivým kouzlem i Petra Zahradníčka. „Jsem loketský patriot,“ přiznává. Patriot, který teď bojuje za navrácení loketských sbírek a připravuje trojdohodu mezi městem, památkovým ústavem a hradem. „Je to věc, která se dlouho neřešila. Nebyla ochota. Teď je památkový ústav vstřícný, tak bychom to rádi dotáhli do konce,“ říká Zahradníček.
Archeologii jste sice nestudoval, přesto jste zakladatelem a ředitelem občanského sdružení Vladař.
Archeologie mě hodně baví. Na Vladaři kontrolujeme lokalitu, jako teď s Jirkou Klsákem o velikonočním víkendu, jestli není rozhrabaná od lidí s detektory kovů.
Když bychom měli spočítat vaše záliby, nestačily by prsty na rukou. Jak to všechno stíháte?
Baví mě to. Politika, radnice, muzika a koneckonců i výroba té kořalky, kterou tak rád degustuju.
Proto máte hospodu?
Dlouho už mít nebudu. Končím, budu se stěhovat, ale jen v Lokti. Hospodského jsem ale vlastně stejně nikdy pořádně nedělal, jen poslední rok. Spíš jsem se cítil být tím na druhé straně. Asi jako Bolek Polívka, který říká: Ze své hospody se nevyhodím. Jenže když je v baráku, je to o to nebezpečnější. Dvanáct let stačilo.
Takže nejste klasický workoholik?
Naopak. V podstatě jsem hrozně líný, do všeho se nutím. Jak můžu, snažím se věci ulehčit. Najít si cestu, abych je nehnal silou. Prostě to přijde. A až to přijde, tak to bude.
Jak to vysvětlujete na radnici?
Tam se bohužel některé věci silou dělat musí.
Hledáte motivaci v sobě, nebo potřebujete občas postrčit?
Něco mám v sobě, něco od lidí. Třeba v uměleckých věcech si ale nic nenařídíte. Poslední desku s Pestalozzi natáčíme už rok, i díky mým ostatním aktivitám mi textování nejde až tolik. Muziku jsme přitom začali natáčet už loni v dubnu. Nejdřív jsme si mysleli, že desku vydáme v září, pak před Vánoci, a nakonec jsme to museli odsunout ještě dál. Další termín ve studiu máme teď v polovině dubna, pořád ale nemáme dopsané některé písničky a texty jsou ve svahilštině. Možná stárnu, že ze mě texty už tolik nepadají.
Jak se bude deska jmenovat?
Pracovně jsme jí nazvali 2012: No Future. Snad jí letos už doděláme. Někdy se až hrozím toho, abychom nedopadli jako Guns N‘Roses, kteří Čínskou demokracii natáčeli deset let. To bych nerad.
Co koncerty, když na jedné desce děláte tak dlouho?
S Pestalozzi jsme nevystupovali už od Českého idiota, to je čtyři nebo pět let. Jinak ale vystupuju s Petr Gardner Bandem, něco jako má vedle Lucie David Koller. Nějaké písničky od Pestalozzi taky zazní, byť v trochu jiné úpravě. Jsou to šikovní muzikanti, koncertovat s nimi mě baví. Živé hraní mám vůbec nejraději, daleko víc než natáčení.
Najde se i jiný příměr než David Koller. Co Michal Prokop? Rocker a politik v obleku s kravatou.
Já a kravaťák? Blbost. Mám jedno sako – modré se zlatými knoflíky. Když si ho jednou za rok vezmu na ples, tak si v něm připadám jako admirál, nebo někdo od dráhy. Už dávno asi není in. Další sako mám tak hnusné, že ho už vůbec nenosím. A pak mám ještě jedno, koncertní a odvážné. Občas si ho vezmu taky na ples. Rozhodně ale není usedlé.
Hodí se k vám?
Na radnici se člověk chová jinak, není až takový floutek, víc naslouchá, hledá kompromisy. Někdy je ale i tam zapotřebí říznout do stolu a říct: Takhle to nejde.
Jak je to s vaším vztahem k Lokti?
V mých sedmnácti nebo osmnácti letech jsem tady byl za kamarádem z průmyslovky, tehdy bylo město v hrozném stavu, a přesto mě to tady hrozně chytlo. Pamatuju si dodnes, jak sedím na nějakých schodech a říkám si: Tady bych chtěl jednou žít. A splnilo se mi to. Sice po rozvodu, ale aspoň se na tom negativním najde i něco kladného. Loket má atmosféru, kterou žiju. Nenarodil jsme se tady, přistěhoval jsem se z Varů.
Proto ten váš likér Gottstein LOK? Je to kořalková reakce na Becherovku.
Díky Václavu Lojínovi už máme i svůj pivovar. Líbí se mi, když jde patriotismus i tímto směrem.
Na hradě se záhadně ocitla i Gottsteinova socha. Vypátral jste jí coby archeolog?
Ta se nevypátrala, ta se zakoupila. Třeba bude mít ale jednou podobný osud jako Kamzík ve Varech. Dnes už taky skoro nikdo neví, kdo a kdy ho postavil na skálu. I tohle je naše odpověď Karlovým Varům.
Vyhlásili jste jim válku?
Nechceme s nimi bojovat, jen Loket zviditelnit. Možná blbostmi a prkotinami, ty ale taky pomáhají utvářet obraz Lokte.
Lze jít i jinou cestou, jako v Pramenech nebo na Bublavě. Nestraší vás někdy tahle možnost?
Tohle bude vždycky o odvaze. Odvaze pustit se do dotací a zvládnout je. Město si musí pokaždé uvědomit, jestli na to má a jestli to je smysluplné. Aquapark v Bublavě byl od začátku totální nesmysl, tlačený hloupě a lobbisticky. Proto taky tak dopadl. Věci, které v Lokti nastartoval Jan Hadrava, mají logiku. Čistička vod, opravy hradu, vysoudili jsme lesy a založili městskou společnost. Všechno mělo svůj smysl a řítí se to dál, i když v současné době nemáme tolik peněz a stojíme teď před otázkou, jestli jít do dotace kvůli opravě mostu, nebo jestli ji raději nezvládneme vlastními silami, abychom se nepouštěli do věcí, které nechceme.
Pomáhá vám v politické diplomacii novinařina, kterou jste se v minulosti dlouhá léta živil?
Diplomat jsem nikdy nebyl. Jsme zvyklý říkat věci na rovinu, některá moje vyjádření taky možná zní dost radikálně. Vždycky jsem se ale snažil dívat na věci objektivně. Jestli mi novinařina v něčem pomáhá, pak je to komunikace.
Váš otec Luboš Zahradníček je také známým novinářem. A sportovcem, vždyť basketbal hraje i v sedmasedmdesáti letech. Jak jste na tom se sportováním vy?
Jsem taky baskeťák, byť se mu už moc nevěnuju. Hrával jsem dorosteneckou ligu, se studii na vysoké škole a muzikou to ale opadlo. Ani teď se zrovna nepřetrhnu. Chodím ale dost a rád do lesa, takže mi archeologie to sportování nějak vynahrazuje. A taky hraju golf, od svých patnácti let. To je, jestli dobře počítám, už třiatřicet let. Tehdy jsme v Olšovkách platili příspěvky tři koruny a chodili tam uhrabávat bunkery.
Teď je to obráceně. Platí se desetitisíce a bunkery hrabat nemusíte.
Golf byl vždycky tak trochu snobská záležitost, teď ho hraje ale spousta podnikatelských rychlokvašek, které si myslí, že golf nutně potřebují ke své profesi. Myslí si, že všechno se dá domluvit na golfu, ale proboha, jen to ne! A když pak vidím, jaká na hřišti páchají zvěrstva, nevracejí řízky, nemají základní golfové návyky, neví, co je to etiketa… Je to smutný pohled, přijde mi, že golf u nás upadá.
