Mladá Boleslav se sochy Lenina zbavila až na jaře roku 1990

Lucie Zikmundová
Je pátek 17. listopadu, píše se rok 1989. Bezpečnost brutálně zasáhuje proti studentské demonstraci v Praze. Do Boleslavi revoluce dorazila o pár dní později.

Okresní noviny Zář Mladoboleslavska ještě 20. listopadu psaly o návštěvě krajských komunistických funkcionářů v továrně AZNP, kde byla podle redaktora „pracovní kvalita na vzestupu“. Komunisté svolali po zásahu na Národní třídě do Domu kultury lidí a tam si všichni vyslechli předsedu Okresního národního výboru Vítězslava Zajíčka, jak odsuzuje studentskou demonstraci. Revoluční vlna se ale nevyhnula ani Mladé Boleslavi, které byla výrazným průmyslovým městem. „Byla tady Škodovka, pro stát velmi strategické centrum,“ přibližuje dobu před dvaceti lety Antonín Jelínek, který byl jednou z klíčových postav vznikajícího Občanského fóra v Mladé Boleslavi. První oficiální protestní akcí se stal jubilejní večer městského divadla 20. listopadu. V hledišti sedělo i mnoho stranických funkcionářů. Přijeli herci z Divadla Jaroslava Průchy Kladno – Mladá Boleslav a odmítli vystoupit. „Herci byli ve stávce na protest proti zásahu na Národní. Otakar Ťulda Brousek přečetl prohlášení a pak si herci s lidmi zazpívali hymnu,“ popsal událost pamětník Josef Donát.

Jak vzniklo OF

Blížila se generální stávka. „Dostali jsme informaci, že ve městě ji organizuje provokatér, mladý kluk estébák. Řekli jsme si, že pokud to nevezeme do svých rukou, bude zle,“ vzpomíná tehdejší dělník v Akumě a zároveň husitský farář Antonín Jelínek. Stál na ulici ještě s učitelem Petrem Pospíšilem a vykladačem uhlí s inženýrským titulem Petrem Kadaníkem a přemýšleli, kde se sejít. Na ulici Občanské forum (OF) zakládat nemohli. A tak zamířili k Jelínkovi domů, na faru. „Bylo to asi šílené, ale strach jsem neměl. Možná to bylo naivitou a i vírou,“ vzpomíná Jelínek. Estébáci sice faru hlídali, nikdo si ale nedovolil za ním přijít. „Věděl jsem, že se děje něco vážného. Řekl jsem si, že když se toho nezúčastním, tak neudělám nic pro své děti,“ říká Jelínek. Člen Československé strany socialistické Petr Kadaník, také ani na chvíli nezapochyboval, že se zapojí do práce Občanského fóra. S režimem už dávno bojoval. Když po studiích na vysoké škole odmítl mít s komunisty něco společného a odsoudil okupaci v osmašedesátém, ho vyhodili z vývojového pracoviště Česana. „Vykládal jsem pak šestnáct let vagony v uhelných skladech ve městě,“ říká Kadaník.

Sověti jeďte domů!

Stal se hrdinou demonstrace 27. listopadu na tehdejším Leninově náměstí. „Vyzval k odchodu sovětská vojska,“ připomněl pamětník a novinář Josef Donát. Boleslav přitom byla městem se silnou vojenskou posádkou. Sídlilo tam velitelství gardové motostřelecké divize a další útvary. „Mítinků bylo nespočetně, angažoval jsem se od začátku a vždy měl nějaké téma. Odchod vojsk se nabízel,“ vysvětluje Kadaník. Pamatuje si, co přesně řekl? „Nemáte tu co dělat, jeďte domů,“ loví v paměti Kadaník. Vojáci jezdili kolem, ale nezasáhli. Po další demonstraci 7. prosince na letním cvičišti se k zákládajícím členům OF připojila tehdy dvacetiletá Lucie Práchenská, dnes Vernerová. „Vzpomínám na tuto dobu velmi ráda, protože jsem potkala několik lidí, kteří se později stali mými přáteli a velmi ovlivnili můj další životní postoj a možná i profesní život”, míní Vernerová. Každý den po práci spěchala na faru pomáhat s čím bylo potřeba.

Pasti a vyhrožování

Tak snadné to ale revoltující na přelomu revolučního roku neměli. Užili si vydírání, vyhrožování a nátlaku. Třeba Antonín Jelínek, který pak po lednové Havlově amnestii pracoval ve Škodovce jako sociální pracovník s propuštěnými vězni. „Najednou přiběhlo několik bývalých vězňů, že se něco děje, že se mi má něco stát. V rukávech měli hadice, obklíčili celou faru a nikoho dovnitř nepouštěli nebo důkladně kontrolovali včetně mých rodičů,“ vzpomíná Jelínek. Později zjistil, že měl namále, protože komunistické bezpečnostní složeky chtěli jeho angažování překazit. Smrtí vyhrožovali i dalším. Lucie Vernerová našla jednou třeba v poštovní chránce provaz s oprátkou. „Nebo mne v noci vzbudila tehdejší VB s tím, že jeden vězeň si chce podřezat žíly a že chce, abych přijela. Vzala jsem si na noční košili kabát a jela jsem s pošklebujícími se esenbáky do věznice. Prošli jsme vrátnicí a pak mne zavřeli s ním do cely. Bachaři se těšili, že bude nějaký problém, ale já věřila, že se mi nic nestane,“ vypráví Vernerová. S odstupem času přizná, že zbytečně riskovala. Komunistům jednou sedli na lep, když se v noci tajně vloupali do budovy ONV. „Chtěli jsme zachránit archivy StB, někdo nám řekl, že je chtějí zlikvidovat a že na stole budou kopie. Pochopitelně tam nic nebylo, jen nás zkoušeli,“ dodává Jelínek.

Sundali sochu Lenina

Symbolickou tečkou za nastartovanými změnami bylo sundání Lenina. To bylo na jaře 1990. Tehdy už byl Kadaník do voleb dosazeným místopředsedou MNV. „Dostávali jsme anonymy, že pokud Lenina nesundáme, udělají to lidé sami,“ říká. Jenže nastal problém. Bronzová, 930 kilogramů těžká socha, která stála před soudem, nikomu nepatřila. „Prošel jsem inventury města, nehlásili se k ní ani komunisté,“ popisuje potíže Kadaník. Tak se vedení města rozhodlo, že raději sochu, která stála na jedné noze a druhou měla zakročenou, čímž byla podle odborníků unikátní, sundali pomocí autojeřábu. „V noze, na které Lenin stál, byl kovový metr dlouhý trn. Díky tomu držela socha stabilitu,“ prozrazuje detaily Kadaník. Nejdřív socha ležela dva roky u muzea, pak si jí půjčili nadšenci z muzea ze Zbožíčka. „Nyní je snad stále v muzeu komunismu v Praze,“ myslí Petr Kadaník. Prvním polistopadovým starostou se stal v listopadu 1990 Karel Herčík, v čele ONV stanul Josef Tomáš.