Má tohle město blíž k Čechám, nebo k Moravě? V Olomouci nebo Plzni by si lidé po takovém dotazu poklepali na čelo – odpověď je úplně jasná.
Jihlavané se ale často zamyslí. A někteří řeknou, že neví. Není divu, dnešní Jihlavu přímo protíná hranice dvou historických zemí. Záleží i na úhlu pohledu. Co je důležitější? Historie, nářečí, nebo třeba dnešní vazby na Prahu a Brno?
Redakce Sedmičky uspořádala průzkum v ulicích Jihlavy, v němž padla zmíněná otázka a k tomu doplňující dotaz, jestli se respondent sám cítí být Čechem, nebo Moravanem. Odpovědi byly pestré.
„Jihlava je rozpolcená. Z rozhovorů s Jihlavany jsem ale získal dojem, že Brnu nemůžou zapomenout dobu, kdy patřili pod Jihomoravský kraj. Cítili se utiskovaní,“ uvedl František Pazdera, který sám pochází z Moravy a v Jihlavě léta pracoval.
„Já jsem Čechoslovenka, ze Slovenska pochází moje máma. Jinak tuhle otázku neřeším,“ smála se prodavačka Eva Sýkorová.
Dá se narazit i na místní patrioty, není jich ale mnoho. „Ani Čechy, ani Morava. Jsme zkrátka z Vysočiny,“ odpověděl Jihlavan Petr Žák. Spolu s manželkou patří k pouhé pětici lidí, kteří ze stovky oslovených odpověděli podobně.
Přerušená tradice
Pohotovou odpověď má historik Zdeněk Jaroš z Muzea Vysočiny Jihlava. „Geograficky je Jihlava jednoznačně moravské město. Němci, kteří tu po staletí převládali, inklinovali k německému Brnu a k Vídni. Přitom se ale sami cítili být Moravany. Dříve byl silnější zemský patriotismus než ten národní,“ zdůraznil Jaroš.
Dnes Jihlava nemá vlastní identitu vyjasněnou. Po skončení války a vyhnání Němců ubylo Jihlavě nejméně třináct tisíc obyvatel a noví přicházeli ze všech možných koutů. „Rodina pochází od Třebíče, od Telče, od Znojma,“ to byla častá odpověď respondentů v dotazníku Sedmičky. Necelá desetina lidí odpověděla, že Jihlava patří k Čechám, ale oni jsou Moravané, anebo že je město moravské, a oni se cítí být Čechy.
Odkud přicházeli lidé, kteří po válce nahradili Němce? „Když pomineme počáteční divokou fázi, během které si někteří dosídlenci jen nakradli majetek, bylo dosídlování spíš pozvolné. Rozhodující roli hrál průmysl, za prací sem přicházeli hlavně kvalifikovanější dělníci nejrůznějších profesí,“ řekl historik Jaroš.
Patriotismus typický pro německé obyvatelstvo se podle něj už nikdy neobnovil. „Pro místní Němce byla Jihlava středem světa. U nově příchozích Čechů se pocit sounáležitosti s regionem nevytvořil ani po třech čtyřech generacích,“ míní Jaroš.
Život na hranici
Středověká hornická Jihlava vyrostla na moravské straně zemské hranice. Vsi v okolí, které městu patřily, byly zčásti české a zčásti moravské. Dnes už se Jihlava rozkládá na obou stranách čáry, jež vede od západu řekou Jihlavou a poblíž Jánského kopečku se stáčí na sever.
Na hranici v historii vznikaly kuriózní situace. „V roce 1584 došlo k ojedinělé události. Velikonoce se slavily například v Bedřichově, na Pávově či ve Smrčné o čtyři týdny dříve než v sousední Jihlavě,“ napsal jihlavský publicista a astrolog Leo Švančara pro internetový server Z Jihlavy. Důvodem byla reforma kalendáře. Podle rozhodnutí císaře Rudolfa II. přešly Čechy z juliánského kalendáře na gregoriánský v lednu, ale moravští stavové si s provedením císařského výnosu dali načas a kalendář změnili až v říjnu.
„Za řekou Jihlavou byl již první duben, ale v samotném městě měli úředně teprve 22. března. A protože se datum Velikonoc odvíjí od prvního jarního úplňku, byl rozdíl v termínu svátků celé čtyři týdny. Jihlavanovi stačilo přejít řeku a mohl oslavit Velikonoce dvakrát po sobě,“ píše Švančara.
V roce 1949 se změnilo správní členění Československa a hranice mezi Čechami a Zemí moravskoslezskou, zřízenou za první republiky, ztratila význam. Obce Staré Hory, Bedřichov a Hruškové Dvory, už v podstatě srostlé s Jihlavou, ale stále spadaly pod Havlíčkův Brod.
„Bydleli jsme v Bedřichově přímo na hraniční ulici, nynější Sokolovské, na její české straně. Nazývala se Na Mýtě, protože se tam dříve přecházelo z Čech na Moravu. Neměli jsme vybudovanou kanalizaci ani vodovod, kdežto na moravské straně ulice, tedy v Jihlavě, už tyto vymoženosti byly,“ vzpomíná na dětství sedmašedesátiletá Marie Valenová.
Pylony na hranici
V roce 1951 Jihlava tyto a další obce a osady pohltila, i když zrovna Bedřichovští byli proti. Do dnešních dnů připomínají historickou hranici Jihlavanům čtyři pylony, které dala roku 1750 vztyčit císařovna Marie Terezie. První směrem od řeky stojí U Skály, druhý na Sokolovské ulici, třetí u Kronospanu na Pávovské a poslední nahoře u silnice na Heroltice. „Po stranách jsou vytesané zemské znaky. Známe i jméno tvůrce pylonů, byl jím polenský sochař Václav Morávek,“ přiblížil původ kamenných strážců hranic jihlavský archivář Vlastimil Svěrák.
Co by na otázku, zda je Jihlava bližší Čechám, nebo Moravě, řekl etnograf? Z národopisného pohledu leží Jihlavsko na Moravském Horácku, přičemž Vysočina zahrnuje ještě České Horácko a Podhorácko. „O příslušnosti Jihlavy ale toto dělení nic nevypovídá, je úplně specifická. Žili zde Němci a jejich střízlivý kroj se velmi lišil od toho, který se nosí například v Telči. České ženy, které také německý kroj nosily, jej po válce odložily. Muži přestávali nosit ten svůj už od konce devatenáctého století,“ uvedla etnografka z jihlavského muzea Dana Nováková.
V anketě, která zahrnovala padesát mužů a padesát žen vybraných tak, aby vzorek odpovídal věkovému složení obyvatel města, mírně převládl názor, že dnes má Jihlava celkově blíž k Čechám. K Moravě se hlásila asi třetina dotázaných. Při sčítání lidu se přitom k moravské národnosti hlásí jen malý zlomek Jihlavanů. K Moravě tíhli spíš starší lidé. Z mladých do dvaceti let se za Moravana nepovažoval nikdo.
