Mladí světoběžníci. Česko je jim malé, a tak žijí po celém světě

Mnoho mladých lidí z  Frýdku-Místku míří do světa. Sedmička se vypravila za těmi, kteří se po dlouhé době vrátili z ciziny domů.

Jejich rodiče jezdili do zahraničí maximálně na dovolenou. A to ještě potupně čekali, zda jim to režim dovolí. Dnes už tohle nikdo neřeší a hlavně mladí otevřených hranic bez váhání využívají. Jezdí ven pracovat, studovat nebo prostě jen tak cestují. Třeba i na opačný konec zeměkoule.

Anglická maturita z němčiny

Pětadvacetiletý Jaroslav Turoň se loni vrátil z britského Manchesteru. „Strávit minimálně rok v zahraničí je téměř povinnost každého mladého člověka, který se chce uplatnit a získat životní rozhled,“ tvrdí Turoň.
Dva roky pracoval pro firmu, která zásobuje velký obchodní řetězec brýlemi. „Instaloval jsem počítačové systémy v nových obchodech,“ popisuje Turoň. Přes kanál La Manche se vydal za tehdejší láskou. „První tři týdny jsem pracoval v zásilkovém obchodě. Byli tam se mnou Afričané, kteří doma vystudovali psychologii nebo sociologii. V Británii jim vysokoškolské diplomy k ničemu nebyly. Museli se živit rukama,“ vypráví Turoň.
Angličtinu se učil „na ulici“. Bavil se s lidmi, chodil do práce. Na vysoké škole Trafford College složil maturitu z němčiny. „Kamarádi se mi smáli, ale já si rád oživil školní znalosti. Z angličtiny zkoušku nemám. Pro mě je hlavní, že se plynně domluvím,“ říká Turoň.
Jako „ajťák“ procestoval téměř celou Británii. „Znám ji lépe než mnozí rodáci,“ tvrdí s jistotou. Oblíbil si místní kuchyni. „Zbožňuji anglickou snídani. Fazole, vejce, slanina, fritované pečivo a ohřívaná rajčata mě každé ráno skvěle nastartovaly,“ vyznává se Turoň, jemuž vyhovuje také ostrovní jízda vlevo. Po roce doma ho to opět táhne ven. „Láká mě Švýcarsko a Norsko. Na rok, na dva nebo i na pár měsíců,“ říká Turoň.

Italové? Pohodový národ!

„Kam jinam by měl student a milovník umění zamířit než do Itálie, která je kolébkou renesance a vlastí mnoha velikánů,“ přemítá čtyřiadvacetiletá Petra Nováková, která v botě Evropy prožila dva roky a italštinu bravurně ovládá. Studentka dějin výtvarných umění odjela předloni do Milána, aby studovala na univerzitě. Po skončení akademického roku doma dlouho nepobyla. Ihned po prázdninách se do Milána vrátila. Čekala ji roční stáž v kulturní nadaci, která se zabývá studiem a propagací komiksu, ilustracemi a animovaným filmem. „Podílela jsem se na výstavních projektech a vyzkoušela si práci kurátorky. Poznala jsem při tom významné umělce a teoretiky umění,“ vypráví Nováková, jež nyní na olomoucké univerzitě dokončuje magisterské studium.
Italské prostředí si rychle oblíbila. „Italové jsou komunikativnější a umějí si svůj čas lépe vychutnat. V Miláně vás zelinář pozdraví a prohodí s vámi pár slov, i když pouze míjíte jeho obchod,“ přibližuje Nováková italskou mentalitu. „Přestože také tam lidé nadávají na kdeco, ve vzduchu se vznáší více přirozeného lidského zájmu a pohody,“ dodává Nováková. Její sympatie si získalo také italské vysoké školství, které si studenti na rozdíl od českých musejí platit. „Možná právě proto je to tam trochu jiné než u nás. Přednášející vždy dobře připravení a studenti jsou při debatách zapálenější. Taky jsou, zejména v diskuzi o rozpočtových škrtech, vůči státu radikálnější. Nikdy nemají daleko ke stávce,“ říká Nováková. Volným pádem do propasti

Lukáš Vojtek prožil jedenáct měsíců na Novém Zélandu. Posledních několik týdnů se toulal po Malajsii. „Chtěl jsem vidět přírodu a zlepšit se v angličtině,“ říká dvaadvacetiletý mladík. Na Nový Zéland se vydal úplně sám. „Dva nebo tři měsíce jsem prožil na farmě a pomáhal sbírat jablka nebo víno. Když mi končilo pracovní povolení, odešel jsem jinam,“ vypráví Vojtek. Na cestu k protinožcům si vydělal v Anglii. „Před vstupem na Nový Zéland jsem musel mít na účtu padesát tisíc korun. Vydělal jsem si je v Devonu na jihozápadě Anglie jako číšník ve čtyřhvězdičkovém hotelu,“ vysvětluje mladík. Každý pobyt mu něco dal. „Do Anglie jsem odjížděl s chabou znalostí angličtiny, navíc jsem nikdy předtím nedělal číšníka. Na Novém Zélandu jsem pracoval jako dělník, sám jsem si hledal práci, vařil si a sháněl ubytování v levných hostelech,“ srovnává Vojtek.
Na Novém Zélandu procestoval každý kout. „Je tam nádherná příroda. Pozoroval jsem tučňáky, hrál si s tuleni, při jízdě na kajaku přede mnou skákali delfíni. Bez jakéhokoli vybavení jsem zdolal téměř tři tisíce metrů vysokou, stále činnou sopku Mount Ruapehu. Dostal jsem se i do jejího kráteru,“ vypráví Vojtek. Největším adrenalinovým zážitkem se pro něho stal bungee jumping do více než sto třicet metrů hlubokého kaňonu. „Byl to můj první skok v životě. Místní mi to rozmlouvali, ale já jsem trval na svém,“ směje se Vojtek.
Do zahraničí by chtěl znovu, ale ne hned. „Cítím, že bych měl nějakou dobu zůstat doma a najít si práci,“ říká. „Za dva nebo tři roky bych si ale vše rád zopakoval,“ říká Vojtek.