Sedmička pokračuje dalším dílem v retroseriálu Jak jsme žili před dvaceti lety. Tentokrát o tom, jak se Frýdečané a Místečané oblékali a kde oblečení sháněli. „Dneska jezdí lidi z malých měst do větších, aby nakoupili. My vyráželi z okresního města do okolních dědin, protože se tam někdy dalo sehnat lepší zboží než ve městě,“ vzpomíná Jaroslava Klimszová.
Kabát a tkaničky
Ačkoliv bylo ve městě poměrně dost prodejen s textilem, lidé rádi jezdili najisto. Zaručeně lepší zboží mívali podle Klimszové v malých obchodních domech v Dobré, a nebo dokonce v Jednotě v Kozlovicích.
„Pamatuju si, že jsem si z Dobré přivezla červené lodičky s mašlí, po kterých jsem dlouho toužila. Měly podpatek a při chůzi hlasitě klapaly,“ popisuje Klimszová. Pokud si chtěl někdo pořídit oblek nebo něco lepšího do společnosti, mířil do Havířova a nebo do Prioru v Ostravě. „Opravdový problém byl sehnat kabát na starší ženu, která chtěla být pěkná a nevypadat jako sud od medu. Pokud byla při těle, neměla ve Frýdku-Místku šanci se obléct. Nadměrné velikosti byly k mání pouze v Ostravě,“ popisuje
pracovník Muzea Beskyd Jaromír Polášek. Stejně jako slušivý kabát mívaly ženy problém obstarat si slušivý kostýmek. Obzvlášť, když nehověly materiálu zvanému krimplen. „Býval to takový hrubý silon. Myslím si, že se v takovém materiálu musely ženy hrozně potit. Byl k dostání obvykle v tmavě zelené a nebo hnědé. Na druhou stranu je dnes stále spousta dam, které volají po jeho návratu. Asi proto, že
dělal dobrou postavu. Krimplen zkrátka podržel každou ženu,“ podotýká lehce ironicky Polášek.
Dalším nedostatkovým zbožím byly například tkaničky do bot. „Kupte si, pak už zase nebudou,“ varovaly prodavačky v prodejnách bot zákazníky, když přišlo nové zboží. Kdo zaváhal, měl smůlu. Vyplatilo se je nakoupit v jakékoliv délce. „Když byly krátké, nevadilo. Svázali jsme si dvě dohromady.
No, a když byly naopak moc dlouhé, tak si je člověk omotal kolem nohy a bylo,“ pokračuje Polášek.
Halenky, sukně a módní doplňky bývaly v osmdesátých letech k dostání v dnešní prodejně Universal na Štursově ulici. Na místeckém náměstí bývala od třicátých let vyhlášená prodejna metrového textilu
Kapek. Blůzy, kabáty i saka nabízel také obchodní dům Mikron vedle kina Petra Bezruče. Luxusnější zboží prodávali v Tuzexu a také Esu na dnešní třídě T. G. Masaryka. „Chodili tam nakupovat všichni. Ti, kteří na to měli, ale i ti, kteří chtěli držet krok s módou,“ popisuje Polášek. Jan Mališ si dobře pamatuje
na manšestrové kalhoty z partiovky a taky bundy s českého materiálu, který vzdáleně připomínal riflovinu. „Ještě ji mám doma, ale dneska už bych si v ní vyjít netroufl,“ poznamenává Mališ. Učitelka z oděvní průmyslovky na Potoční ulici Iva Dominíková upřesňuje, že letěl oblíbený střih mrkváčů.
Rudolf Hrušínský nejmladší v nich hrál v prvním díle slavného Discopříběhu. „Kalhoty měly v pase sklady a z boku veliké kapsy. K nohavicím se zužovaly, že jimi sotva prošlo chodidlo,“ poukazuje Dominíková.
Móda se vrací
Módu v osmdesátých letech charakterizuje Dominíková několika prvky. „Začala být barevná, hodně zvýrazňovala postavu. Šedivé kabáty vystřídaly ty z Polska se vzorem kohoutí stopy. Pánové si vzpomenou na takzvané bundy parky s přezkami a nárameníky. To byl hit závěru osmdesátých let. Měly khaki barvu, stejně jako košile ve vojenském stylu, které byly taky oblíbené.
Kromě toho zaplavily trh například šusťákové soupravy. Nezapomenutelná jsou smršťovací čínská trička. Začala se k nám dovážet, ale vydržela jen několik vyprání. Rychle se srazila,“ uzavírá Dominíková.
