Mohl být v Americe hvězdou wrestlingu. Švec ale snil o olympiádě

Marku Švecovi bylo šest a půl roku, když začal dělat řeckořímský zápas. Dotáhl to na českého reprezentanta, dnes má za sebou tři olympiády. Letos chce sice sportovní kariéru ukončit, ale má ještě jeden velký cíl: projít kvalifikací a v létě se dostat do Londýna na svou poslední olympiádu.

A od příštího roku chce Švec zápasníky už jen trénovat. „Mé rozhodnutí je jednoznačně dané věkem. Nikdo nemládne a každé další zranění se mi léčí hůř a hůř. Je třeba předat otěže mladším. Jsem i tak velká výjimka. Na vrcholové úrovni patřím v zápasu k absolutně nejstarším. Na mistrovství světa v Istanbulu jsem byl nejstarší účastník,“ říká devětatřicetiletý Marek Švec.

Za rok vám bude čtyřicet let, jak dlouho byste mohl být reprezentantem?

Tak dlouho, dokud budu odvádět výsledky. Toto je asi na 99 procent moje poslední sezona. Mám to v sobě tak nějak už rozhodnuto. Pokud se mi podaří kvalifikace na olympiádu, tak po olympiádě. Pokud se kvalifikace nepodaří, tak ukončím sportovní kariéru a přejdu na trenérskou funkci.

Je v zápase věk výhodou?

Člověk má nasbíráno spoustu zkušeností. Ale kluci, co jsou o deset let mladší, jsou na vrcholové úrovni třeba čtyři pět let a mají ty zkušenosti taky. Takže se ta výhoda pomaličku smazává.

Jaké šance si před kvalifikací dáváte?

Pevně věřím, že to vyjde. I když letos jsou kvalifikační kritéria nastavená tak ostře, že pokud někdo z Čech projde kvalifikačním sítem, bude to zázrak.

Před několika dny jste se vrátil z Maďarska, kde jste byl na soustředění před březnovým Mistrovstvím Evropy. V Česku je zápasníků málo, máte se tady při tréninku komu postavit?

Ano, zápasníků je u nás málo a těch dobrých ještě méně, takže abychom vůbec mohli uspět v konkurenci, musíme měnit sparingpartnery. Musíme za nimi jezdit. Jezdíme do Polska, teď hodně i do Maďarska. Šíře sparingů tam byla obrovská, je výhoda, že se tam sjíždí více reprezentací: Japonci, Ukrajinci, Chorvati, Rumuni.

Setkal jste se někdy se soupeřem, který zápasil brutálně?

Najdou se i tací, kteří využívají zákeřností, aby vyhráli. Ne aby soupeře tou zákeřností porazili, ale použijí někde nějaký drobný faul, aby to soupeře zabolelo a rozhodilo ho to. Pak mohou zaútočit klasickou cestou. Pár takových jsem zažil. Já osobně, kdybych měl přemýšlet nad tím, jak vyvést z rovnováhy soupeře něčím nedovoleným, tak už nebudu schopen přemýšlet, jak toho dál využít. Tyhle prostředky jsem nikdy nepoužíval.

Dokonce jste dostal kdysi nabídku dělat v Americe wrestling, opakovala se?

Neopakovala. Bylo to krátce po revoluci, tuším v roce 1991. Nevím, jak na mě ti chlapi tenkrát přišli. Oslovili mě a ještě další dva zápasníky. Rozhodl jsem se to nepřijmout. Můj vývoj šel cestou klasického zápasníka a ne nějakého šoumena mezi provazy v Americe.

Kdybyste to tehdy přijal, jak by vypadala vaše kariéra?

Tehdy byl v Americe hlad po něčem novém a bojovníci z východní Evropy byli velkým lákadlem. Tak bych si tam jistě přišel na slušné peníze. Ale viděl jsem v tom jinou věc: pokud bych tady skončil se zápasem a šel dělat wrestling, neměl bych už šanci se dostat na olympiádu. A to bylo mým snem od věku malého kluka.

Byl jste na třech olympiádách, medaili se vám bohužel získat nepodařilo. Na kterou z olympiád dnes vzpomínáte nejméně rád?

Těžko říct. Výsledkově byl pro mě nejlepší Peking, ta poslední, kde jsem byl pro zápasníky pátý, pro laika čtvrtý. Je to proto, že v zápase máme 1. a 2. místo, dvě místa třetí a pak dvě pátá. Takže ten, kdo prohraje o bronz, je až pátý. Podstatné je, že to byla bramborová medaile. Byl to můj největší úspěch na olympiádě. Ale právě díky tomu, že to bylo tak blízko medaile, tak na to dodnes nerad vzpomínám. I dnes po třech letech mě to bolí.

Zajímají se o řeckořímský zápas sponzoři dnes více než před olympiádou v Pekingu, kdy jste se zmínil, že jejich zájem o tenhle sport je bohužel velmi malý?

Co se týče sponzoringu, je zápas mrtvý sport. Až na pár výjimek, když si kluci třeba seženou osobního mecenáše jednotlivých akcí, od kamaráda podnikatele třeba dostanou příspěvek na účast na mistrovství světa nebo Evropy. Pokud svaz zápasu neuzná, že výkonnost toho zápasníka je taková, aby mu svaz celou cestu hradil na své náklady, tak si to musí hradit sám, nebo si na to peníze sám sehnat. Zápas není v médiích, tím pádem o něj sponzoři nemají zájem, protože by v médiích nebyli viděni. Je to začarovaný kruh.

Jak ho prolomit?

Šancí by bylo, kdyby některý ze zápasníků vyhrál olympiádu. Ale taky další by potom museli zase z následující olympiády přivézt medaili, aby se na ten sport nezapomnělo. Tak se to stalo v akrobatickém lyžování. Aleš Valenta přivezl zlatou medaili, byl kolem toho obrovský boom. Dneska už se opět o akrobatickém lyžování u nás skoro nemluví.

Bylo pro vás Pekingu nevýhodné, že jste tam jel sám, bez sparingpartnera?

Podařilo se mi tenkrát prosadit externího sparingpartnera, který nebyl veden jako člen výpravy, Jirka Matýsek, ten mi v té době spároval i při tréninkách. Takže jsem vlastně o nic nepřišel. Ale kdyby nás tam byla větší banda a měli jsme obsazené čtyři nebo pět vah, bylo by to jistě veselejší.

Nechtěl jste jako malý kluk dělat i jiné sporty?

Můj první sport, když nebudu počítat lítání s klukama za merunou na plácku, tak byl od počátku zápas.

Byl jste přirozeně urostlý, nebo co bylo na začátku zájmu?

Ani ne. Můj děda tehdy pracoval u Vodních staveb s předsedou zápasnického oddílu a ten mu řekl: máš vnuka, vem ho, máme velký turnaj, budou tady výborní zápasníci. Mě se to zalíbilo. Bylo mi pět a půl, když jsme tam přišli, že chci taky zápasit. Řekli mi, abych přišel za dva roky, že jsem moc malej. Zkusil jsem to za rok a to už mě vzali.

Dnes jste stále čistě profesionální zápasník?

Je to moje zaměstnání. Nejsem ale profesionál ve smyslu hokejisty Jardy Jágra. Jsem na tom podobně jako Roman Šebrle, který je zaměstnán jako sportovec u armády. Já jsem zaměstnán jako zápasník u ministerstva vnitra.

Jak takové zaměstnání vypadá?

Je to práce jako každá jiná. Ráno přijdu na trénink od deseti do dvanácti, potom je druhý trénink od čtyř do šesti. Vlastnímu tréninku předchází příprava a většinou se neodchází hned ve dvanáct, takže máme v podstatě klasicky dlouhou pracovní dobu. Kdybych nepřišel na trénink, musím podat řádný důvod, proč tam nejsem. Jsem placen za to, že reprezentuji republiku. To jsou hlavní výsledky mé práce. Prezentovat se v Čechách na mistrovství republiky a hlavně úspěšně reprezentovat na mistrovství Evropy, světa, na olympiádě.

Jak vidíte budoucnost řeckořímského zápasu v Česku jako trenér?

Na olympiádě v Sydney jsme měli tři zápasníky, v Athénách dva, v Pekingu už jsem byl sám. Nevím, jestli někdo z mladých dokáže navázat na výsledky mé, nebo Petra Švehly a dostat se do Londýna, nebo na další olympiádu. Myslím, že zápas v Čechách už nikdy nebude masovou záležitostí. Rád bych zápasu vrátil, co jsem od něj dostal, takže bych rád předal zkušenosti jako trenér. Ale nejsem přesvědčen, že bych to dělal až do důchodu.

Jak by se dnes dařilo legendárnímu a dodnes asi neslavnějšímu českému zápasníkovi Gustavu Frištenskému, kdyby nastoupil?

Když se řekne zápas, měl by každému naskočit Gustav Frištenský. Je to obrovská legenda, ve své době byl skutečným profesionálem. Já jsem sice zápasník profesí, ale nejsem profesionál. Frištenský se živil čistě zápasem. Nedokážu odhadnout, jaké by bylo jeho srovnání s dnešními zápasníky, to se nedá. Tenkrát se zápasilo do rozhodnutí. Nebylo tam tolik technických věcí, ten zápas byl pomalý, utkání mohlo trvat hodinu i déle, dokud někdo nezvítězil. Nikam se nespěchalo.

Žijete sám, je to z osobní volby, nebo jste dal život sportu?

Svobodný, bezdětný, bez partnerky. Samozřejmě, roky přibývají, spousta kamarádů i mladších už má založené rodiny. Jak se říká, že na rozdíl od žen chlapům netikají biologické rodiny, tak to je nesmysl. Koukám kolem sebe na děti kamarádů a dovedu si představit, že bych už měl vlastního caparta. Zatím jsem nepotkal tu pravou, se kterou bych dokázal spojit život a založit rodinu. Do jisté míry to byla má volba, zčásti jsem zatím dal život sportu.

MAREK ŠVEC

• Narodil se 17. února 1973 v Havlíčkově Brodě.
• Je českým reprezentantem v řeckořímském zápase.
• Vystudoval trenérství na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Karlovy.
• Žije v Praze a v Havlíčkově Brodě.
• Zúčastnil se tří olympiád. V roce 1996 v Atlantě byl osmý, v roce 2008 v Pekingu byl čtvrtý.