Vánoční nákupní horečku nesnáším, říká herečka Aňa Geislerová. Že by si ale před svátky užívala nějakého klidu, o tom nemůže být řeč. Už poosmé připravovala se svou kolegyní Tatianou Vilhelmovou a režisérem Peterem Sergem Butkem charitativní projekt Vánoční bazar v Mokré čtvrti, který se koná od pátku 16. do neděle 18. prosince v pražském divadle Disk.
K tomu se Geislerová ještě věnuje módnímu návrhářství a samozřejmě točí filmy. Ten nejnovější, Čtyři slunce, má v lednu premiéru na prestižním festivalu nezávislých filmů Sundance v americkém Utahu.
Kdo z vás tří před těmi osmi lety s nápadem Vánočního bazaru v Mokré čtvrti přišel?
Bazar jsme opravdu vymysleli my všichni tři dohromady u jednoho stolu. Svědkem je můj manžel, který byl u toho. Určitou část života jsme trávili všichni společně. Jezdili jsme po výletech, vlastně jsme jen vymýšleli, jak a čím se budeme bavit. Peter vedle nás zůstává trochu mužem v pozadí, protože je režisér, a ti neradi lezou před objektivy a kamery.
Čím je letošní bazar výjimečný?
Těžko říct, ale jak se mu věnuju, oslovuju různé firmy, sháním peníze, abychom měli něco už dopředu, tak cítím, že už o něm vědí. Za obrovský úspěch považuju, že se na nás obracejí lidi a organizace, které potřebují pomoc. Ten pocit, že můžeme pomoci a že nás to stojí vlastně jen trochu úsilí, to je obrovská odměna.
Co mohou lidé letos na bazaru očekávat?
Kromě obligátního panáčka a tradičního vánočního pečiva, což je vynikající domácí pečivo názvu odpovídajícího tvaru, budeme u nás letos zprostředkovávat rozhovory s Bohem a taky chystáme polepšovnu mazlíčků.
Komu tentokrát přispějete?
Výtěžek rozdělíme na tři části, jedna bude už tradičně pro Nadaci Terezy Maxové, druhou chceme pomoci projektu Ženy v Namibii nadace Člověk v tísni a do třetice bychom rádi podpořili matky samoživitelky, které se třeba kvůli nemoci ocitnou v nesnázích.
Máte letos v nabídce nějaký extra úlovek třeba od někoho z vašich slavných kolegů?
Teď na podzim jsem točila s Jiřinou Bohdalovou a ona sama se přihlásila, abych jí dala včas vědět, že už má pro nás něco připraveného. Nevím, co to bude, ale přes její dceru Simonu Stašovou už jsme tam měli třeba oblečení. Ty její typické halenky a vestičky. A tipuju, že letos to bude zase něco takového. Paní Bohdalová o sobě říká, že je věcičkář, věci má ráda a těžko se s nimi loučí. Je tedy velmi výjimečné, když se něčeho vzdá a věnuje nám to. Proto bych si cenila čehokoli, co pošle.
Patří věci od známých tváří mezi vaše nežádanější artikly?
To ani ne. Děláme sice speciální vitrínu, kam píšeme, od koho co je, ale většinou to bývá tak, že si někdo přinese věc k pultu a teprve tam se od nás dozví, že to má zrovna třeba od Bohdalky nebo ode mě. Jsem ale třeba moc zvědavá na věci, které nám slíbila Tereza Maxová, což je velká módní ikona. Ty si zřejmě koupím já.
Kdesi jste se zmínila, že Vánoce nejsou právě vaším oblíbeným svátkem.
Nedá se přímo říct, že nemám ráda Vánoce. Nemám ráda jen jejich současnou podobu. Miluju třeba, když s dětmi zdobíme dům, ale vadí mi filozofi e „nakup, co můžeš, sněz, co můžeš, a pak si sedni k televizi a konzumuj“. Dneska se prostě z Vánoc stal byznys. A když se nad tím člověk zamyslí, jak to celé funguje, zjistí, že je to fakt brutální. Neskutečný psychologický tlak a já to prostě nesnáším. Velký vánoční marketing. Když člověk trochu vidí do toho, jak reklama funguje, kdo ji vymýšlí, slyší o vědeckých rozborech toho, kam děti na obrazovce ce koukají, jak jim kmitají oči, to mě úplně děsí.
Ale dětem se vánoční svátky líbí.
Proto miluju Mikuláše, tam ty děti mají z něčeho strach, musejí něco předvést, vyznat se ze svých hříchů, pak dostanou nějaké čokoládky a jsou spokojené. Je to taková malá lekce morálky.
Co si vaše děti přejí od Ježíška?
Moje konzumní děti samozřejmě chtějí iPady, no. Ale já jim to nezazlívám, sama mám tyhle hračičky ráda. Současné technické věci pro děti, pokud člověk pečlivě vybírá, jsou tak chytré a krásné. Moje děti se díky iPadu nebo iPhonu naučily fakt spoustu věcí, třeba anglické písničky, je to skvělé. Tak snad se Ježíšek nad nimi ustrne.
V lednu bude mít premiéru váš nový film režírovaný Bohdanem Slámou Čtyři slunce. Moc se o něm neví, můžete něco prozradit?
Film vzali do soutěže na prestižním festivalu Sundance, takže premiéru bude mít tam, a proto skoro celý leden strávím v Americe. Film je příběhem jedné rodiny, která se ocitá v manželské krizi. Hraju manželku Jardy Plesla a jsem taková frustrovaná žena, unavená z rutiny. Prožívám tam ten pocit, kdy si člověk najednou uvědomí, že si v životě představoval něco jiného, že čas odplynul a nestalo se nic, co si přál. A do téhle krize pak zvláštním způsobem zasáhne osud. Kromě nás dvou ve filmu hraje Karel Roden, Klára Melíšková a Jirka Mádl. Strašně se na něj těším, protože cesta k té roli pro mě byla poměrně náročná, hodně hledání. Doufám, že to celé bude fungovat. Myslím, že jo, Bohdanovi v tomhle absolutně věřím.
Mluvila jste také o natáčení s Jiřinou Bohdalovou.
Ano, třídílný televizní film Ztracená brána jsme točili v létě s Jirkou Strachem, je to volné pokračování Ďáblovy lsti. Na podzim jsem pracovala ještě v jeho filmu Vrásky z lásky. Pak jsem taky točila něco v Německu a momentálně probíhají přípravy na úžasný film s Andreou Sedláčkovou.
Takže po roce, kdy to vypadalo, že jste zběhla k módnímu návrhářství, vás čeká ryze filmové období?
To nemůžu říct, protože zároveň dělám i další kolekci a fotím kampaň. A to všechno vlastně musím stihnout do Vánoc, včetně bazaru a vánočních příprav a péče o děti.
A jak to stíháte? Pomáhá manžel, babičky nebo chůva?
Ne, chůvu nemáme. Ale jak to tak pozoruju, konkrétně v tomhle období bych zaměstnala tak dva asistenty a hospodyni. I řidiče bych zvládla, bohužel bych je asi všechny neuživila. Ale chůvu záměrně vynechávám, protože dětí se držím jak klíště. Ale taková hospodyně, která by nám tak průběžně poklízela, navařila a příležitostně třeba i pohlídala, to by se mi hodilo.
Mluvila jste o práci na nové kolekci, jak ta příprava probíhá, jezdíte i po nějakých světových přehlídkách nebo pracujete s vlastní inspirací?
Je to těžko identifikovatelné, protože inspirace je něco, co se zjeví, nebo naopak nepřijde. Je to kombinace strašně moc věcí, může to být nějaký obrázek, film nebo písnička. V mém případě jde fakt o intuitivní záležitost, něco, co je někde kolem vás a vy to pak najednou uvidíte. U mě to taky většinou souvisí s nějakým příběhem nebo najednou uvidím ženu, pro kterou bych chtěla ten konkrétní model vytvořit. Už mě začíná opouštět ta představa, že si navrhuju jen pro sebe samu. Původně jsem vlastně navrhovala všechny ty šaty, které jsem chtěla nosit.
A teď?
Teď jde nejčastěji o nějaký fiktivní příběh, ke kterému si jakoby dělám kostýmy. Baví mě to strašně, jen je mi líto, že na to nemám víc času, protože tahle práce vyžaduje opravdu sto procent. Čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím víc ty nápady přicházejí. Zásadní je preciznost a dotahování detailů.
Stále se držíte jen v rovině designu, nebo už vině jste pronikla i do tajů šití návrhů?
Neušiju nic. S dcerou Stellinkou šijeme na barbínky, ale me většinou jen takové tuby. Ale pořídila jsem si takovou malou špendlící figurínu, a to mi hodně pomáhá uvědomovat si tvar a střih. Někdy si třeba u někoho všimnu hezky udělané kapsy, tak si to zakreslím nebo vyfotím. Když to člověk takhle vidí, je mu to jasné, ale když se potom má rozhodnout, jestli bude kapsa kulatá, zavřená, s klopou nebo otvírací z boku, ve švu nebo mimo šev, tak je to najednou hrozně náročné.
