Zajímavá podívaná se naskytne lidem, kteří si udělají čas a na chvíli budou pozorovat dění na křižovatce u mosteckého Centralu. Nejlepší je posadit se na lavičku poblíž přechodu, který je z obou stran vybavený novými návěstidly. Ta ukazují, kolik lidem zbývá, než naskočí zelená, a také, kolik mají času, aby se bezpečně dostali na druhou stranu silnice.
Maruš, nehoň se!
Interval, kdy svítí pro pěší zelená, trvá přesně patnáct vteřin. Chodci mají ale mnohem víc času na to, aby přešli bez ohrožení. Každý semafor má malou časovou rezervu.Když nyní vidí, jak málo času mají, někteří si to rozmyslí.
To se týká hlavně starší generace. „Maruš, počkej. Nehoň se! To stejně nestihneš,“ volá čiperný stařík na paní ověšenou taškami a opírající se o hůlku. Když se zastaví u hrany přechodu a počká na něj, je hned patrné, že by opravdu nestačila dojít ani do poloviny zebry. „Já na to houbeles vidím. Jsem ráda, když zahlédnu zelenou, přecházím podle ostatních,“ vykládá muži, zatímco on neustále přebíhá očima z ní k ukazateli času na návěstidlu. „Hele už se připrav, bude zelená,“ nabádá ji po chvíli, a když se vydávají přes silnici, stařenka láteří, že by musela být závodní klisna, aby to stihla.
Naopak mladí berou ubíhající vteřiny jako výzvu. Dělí se na dvě skupiny. Jedni si popoběhnou k přechodu, když vidí, že brzy naskočí zelená. Nebo naopak hodně zvolní, když je jim jasné, že už pohodlně nestihnou přejít. „Dělej, to dáš!“ povzbuzuje slečnu v minisukni mladík. Ta jej ale ihned odbude, že má podpatky a ne tretry.
O chvíli později se kolem mladé dvojice prořítí parta školáků. Záměrně čekají, až bude na ukazateli zbývat posledních pár vteřin, než naskočí červená. Pak se snaží co nejrychleji přeběhnout na druhou stranu. Naštěstí to stíhají současně s těmi, kteří vešli do silnice mnohem dřív.
„Ono je to za chvíli omrzí a najdou si jinou zábavu. Myslím, že je to užitečné hlavně pro starší lidi,“ komentuje dění na křižovatce Lada Pokorná. Hned poučuje svou malou dceru, že i když naskočí zelená, musí se rozhlédnout, zda je bezpečné přejít.
Blikací semafory
Právě z toho, že chodci budou příliš upírat pozornost na ubíhající čísla, mají strach odborníci. Například provozovatelé autoškol. „To, že mám zelenou, ještě neznamená, že jsem pánem silnice. Ať už jako chodec, nebo řidič. Pořád musím sledovat, jestli ještě křižovatkou neprojíždí opozdilé auto, nebo nepřebíhá chodec,“ varuje majitel autoškoly Lubomír Pachman.
Navíc podle něj nejde o žádný převratný vynález. „Pamatuji ještě, že po celé republice byly semafory s panáčkem nastavené tak, že když se panáček rozblikal, lidé věděli, že už by nestihli bezpečně přejít,“ vzpomíná na sedmdesátá léta Pachman.
V tuhle chvíli považuje nová návěstidla s odpočtem času za zbytečné vyhazování peněz, i když město dostalo od společnosti Signalbau Huber přístroje na zkoušku zdarma.
Stejný názor má i další mostecký provozovatel autoškoly Pavel Wagner. „Je to úplně zbytečné. Kdyby raději dali peníze do pořádného seřízení semaforů na ostatních křižovatkách,“ podotýká Wagner.
Neshodnou se však v jedné věci, a to zda si mladí řidiči udělají z odpočítávadla pro motoristy startovací dráhu. Podle Pachmana hrozí to, že si mladí kluci budou porovnávat, jak rychle se zvládnou rozjet. „Přitom stačí, aby řidič dával pozor. Žluté světlo musí svítit aspoň tři vteřiny, což je dostatečná chvíle, aby stihl řidič pohodlně vjet do křižovatky na zelenou,“ vysvětluje Pachman.
Wagner však z případného poměřování sil strach nemá. „Závodní dráhu si kluci udělali už dávno jinde. A to u radarů, které ukazují rychlost. Zkouší, komu ukáže radar víc,“ má zkušenosti majitel autoškoly.
