Pyšní se výjimečným primátem. Byl prvním Čechem, který vylezl na nejvyšší horu světa Mount Everest. V devadesátých letech patřil do evropské horolezecké špičky a účastnil se několika mezinárodních expedic. Na svém kontě má řadu prvovýstupů.
Sedmapadesátiletý Leopold Sulovský nezahálí ani dnes. Na jaře plánuje, že po loňském podzimním neúspěšném pokusu přece jen zdolá vrchol Lhoce v Himálaji. Poctivých osm a půl tisíce metrů.
Nedávno jste se vrátil z Turecka. Slézal jste skály?
Byl jsem tam rekreačně. Jel jsem si tam odpočinout.
A nelákalo vás vylézt na nějakou skálu?
To samozřejmě ano, ale my jsme tam jeli s manželkou na dovolenou. Kvůli lezení bych se vydal spíš jinam, na arménské hranice na Ararat. Podívat se, jak to tam vypadá. Nejvyšší hora tam má přes pět tisíc metrů.
Vaše žena s vámi neleze?
Ona není horolezkyně. Ona je spíš všestranný bojovník.
Když se někam chystáte, netrne strachy, abyste nespadl?
Nelíbí se jí to. Nezvykla si. Ale na druhou stranu, pokud se vám má něco stát, tak se vám to stane tady. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
Kdy jste tedy naposledy vyrazil do světa kvůli lezení?
Na Lhoce v Himálaji na podzim minulého roku. Měli jsme celkem smůlu. Normálně totiž monzunové období končí začátkem září, ale loni se nějak o dvacet dnů posunulo. Až do 20. září buď pršelo, nebo sněžilo.
To už samotná doprava asi nebyla jednoduchá.
To tedy ne. Letiště tam je malinké uprostřed hor. Při špatném počasí se tam špatně přistává, nebo to nejde vůbec. Přistáli jsme až na třetí pokus. Pak jsme čtyři dny v Lukle, což je výchozí osada ve výšce 2804 metrů, čekali na zavazadla. K tomu navíc těch dvacet dní lilo. Takže jsme nemohli začít tak, jak jsme původně plánovali.
Co jste tam tři týdny dělali?
Chodili jsme po vesničkách a čekali. Nakonec dorazila část zavazadel, a tak půlka z nás chodila aspoň na túry nad čtyři tisíce metrů kvůli aklimatizaci. Takže jsme neztráceli čas. Pořád jsme se tam nějak motali. Čekali jsme na zbytek věcí, protože do základního tábora potřebujete stan a potřeby k vaření. Tam už hospoda není. Po pěti dnech konečně přišel zbytek zavazadel, a pak už jsme vyrazili. Měl jsem tu expedici naplánovanou na dvaapadesát dnů a najednou se to o dvacet dnů srazilo.
Jak se dýchá v takových výškách?
Dýchá se špatně, protože už v pěti tisících metrech nad mořem je polovina kyslíku, co jsme zvyklí dýchat u nás v nižších nadmořských výškách. V osmi tisících je kyslíku už jen třetina.
Co to s člověkem dělá?
Pochod je samozřejmě pomalejší, je nutné chodit nahoru a dolů. To znamená třeba se vyspat v sedmi tisících, a pak slézt dolů. Tam počkat čtyři dny, aby v těle proběhla náležitá reakce. S kyslíkovou bombou se to na jeden zátah vylézt dá, my ale chodíme bez kyslíku.
Když zvládnete aklimatizaci, už se pak cítíte normálně?
Normálně taky ne, všechno se zpomaluje. Spánek v osmi tisících metrech je taky slabší. Ale dá se spát. Důležité je mít dobrý stan, kvalitní spacák, péřový komplet. Zima vám pak nebude.
Jak pokračoval výstup na Lhoce?
9. října loňského roku jsme přišli do místa posledního výškového tábora, do výšky 7800 metrů. Tam jsme přespali s tím, že budeme vstávat o půlnoci a v jednu vyrazíme. Chtěli jsme nadehnat čas, protože nikdy nevíte, co se tam nahoře může s počasím stát. Ten závěrečný útok na vrchol je dosti strmý, tam už nejsou žádná lana, musíte mít všechno s sebou. Na osmitisícovku je dobré vystoupat před druhou hodinou odpolední, aby měl člověk dostatek času se vrátit.
Co vás nakonec zradilo, že jste vrchol nezdolali?
Když jsme o půlnoci vstali, foukal silný vítr. Počkali jsme ještě dvě hodiny, a pak jsme se co nejrychleji dostali dolů. Vítr nabral sílu vichřice a strhával sníh. Ještě den předtím jsme si nepřáli nic jiného, než aby nás hora pustila nahoru. Pak jsme si nepřáli nic jiného, než aby nás hora pustila dolů.
Jak dlouho býváte na vrcholu, než slezete zpátky?
To je různé. Na Everestu jsem byl asi tak tři čtvrtě hodiny.
Kolikrát jste se na nejvyšší horu světa pokoušel lézt?
Jednou jsem se snažil v roce 1987. To jsme lezli jihozápadní stěnu a nevyšlo nám to. Podruhé jsem tam byl s Italy v roce 1991 jako jediný Čech, a to se nám povedlo. Proti mému prvnímu pokusu jsme lezli severní stěnou.
Když jednou Mount Everest zdoláte, nemáte chuť tam vylézt znova?
Nemám. Je to opravdu hodně vysoká osmitisícovka. Je spousta jiných hor. Kyslíku je tam fakt málo a já s umělým kyslíkem lézt nechci. Nikdy jsem s ním nelezl. Na začátku jsme na to neměli prachy. A jakmile jsme zjistili, že to jde bez něho, s kyslíkem to nebudeme zkoušet znovu.
Jak často máte hezké počasí na vrcholu?
Jak kdy. Na Everestu jsem dohromady nic neviděl, protože bylo zamračeno. Na tibetské Cho Oyu, šesté nejvyšší hoře světa, bylo zas úplně ideálně, pralo slunce. Viděli jsme krásně z vrcholu.
Kam máte v plánu vylézt příště?
Rozhodli jsme se, že bychom Lhoce přece jen dolezli. Tehdy se nám to nepovedlo, máme to ale osahané, a tak bychom chtěli západní stěnu vylézt. Takže tam na jaře jedeme znovu.
Jak se shání peníze na takové výpravy?
No, blbě. Ale naštěstí tu jsou lidi, kteří mají rádi výškové horolezectví a kteří ho rádi podporují. Jsme jim schopni vynahradit podporu reklamními aktivitami pro jejich zaměstnance a podobně. Při lezení hodně fotíme a točíme, takže součástí prezentací je promítání filmů. V dnešní době je ale problém na tom nějakým způsobem vydělat.
Pochopil jsem správně, že vás z hor láká nejvíc Himálaj?
Tam jsem byl nejvícekrát. Na nejvyšší hoře Afriky Kilimandžáru mandžáru jsem byl taky. Severní ní Amerika mě láká též.
Co Andy?
V peruánských Andách jsem byl taky, i když jenom jako člen záchranné skupiny. Můj kolega, s nímž jsem měl naplánované, že spolu polezeme na Lhoce Šar, mi nebral telefon. Vůbec nikomu se neozýval. Tak jsem vyrazil s italskou expedicí na záchrannou akci. Za dva dny jsme ho našli. Spadl ze stěny. Zabil se.
Smutný úděl horolezců. Stalo se vám osobně, že jste spadl z výšky, ale stačil jste se zachránit?
Nejvíc jsem se napadal v Tatrách, když jsme začínali. Naštěstí jsem to všechno přežil. Vždycky jsme v horách aspoň dva. Když je třeba, tak si pomůžeme.
Jste opatrnější než v době, kdy jste začínal?
Samozřejmě. A taky pomůcky, které při lezení používáme, jsou úplně jiné kvality než dřív. Tehdy se nic moc nedalo koupit, skoby byly z plechu.
Jakou si horolezec sjednává pojistku?
Já mám Alpen Verein, speciální pojistku pro horolezce. Zahrnuje léčebné výlohy, určitá částka je vyčleněná za záchrannou akci, třeba vrtulníkem. Funguje do pěti tisíc metrů. Nad pět tisíc vám ani nepřistane vrtulník.
Je tam i životní pojistka?
Ne. Je to čistě havarijní pojištění. Ročně stojí myslím 1700 korun. Každý horolezec, který zahajuje sezonu, se pojistí. Za léčebné výlohy by člověk mohl zadlužit rodinu na celý život.
