Možná umírá. Proč tolik otázek? | E15.cz

Možná umírá. Proč tolik otázek?

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktor Sedmičky Martin Donát musel přivolat táborskou záchranku k raněnému. Zaskočily ho nezvyklé otázky operátorky. Musel například zjistit, jestli zraněný souhlasí s ošetřením. Je to běžný postup?

Když jednoho říjnového večera projížděl redaktor Sedmičky kolem sídliště Nad Lužnicí, zahlédl blízko disco centra Apollo bezvládné tělo na chodníku. Okamžitě zastavil a běžel na pomoc. Když zjistil, že jde o muže, který leží v kaluži krve, ihned vytáčel linku 155. Operátorka ale chtěla, aby se muže zeptal, jak se jmenuje a jestli chce ošetřit. To ho zaskočilo. Vždyť jde o vteřiny, které mohou hrát velkou roli v záchraně života. Krvácející byl opilý a bylo těžké z něho vymámit zřetelnou odpověď. Jménu redaktor skoro nerozuměl a otázka, jestli chce ošetřit, mu přišla zbytečná. Vždyť kaluž krve u jeho hlavy byla dostatečným důvodem. Jméno tedy redaktor přetlumočil tak, jak ho odhadl, a operátorce o souhlasu s ošetřením zalhal. Záchranná služba naštěstí dorazila za pár minut. Když už nebyl na místě třeba, odjel s víceméně dobrým pocitem, že udělal, co mohl.

Informace dopředu

Po několika dnech se redaktorovi přístup ženy z dispečinku rozležel v hlavě a šel se zeptat lékaře táborské záchranky Milana Kratochvíla, jestli operátorka něco nezanedbala.
„Je to naprosto standardní postup. Na tom, co se o pacientovi dozvíme, záleží spousta dalších věcí. Operátorka je povinná z hovoru vytěžit maximum. Hodně lidí je už v naší databázi. Může dopředu zjistit jejich anamnézu, když třeba nebudou schopní kvůli zranění sami mluvit. My se tak můžeme na ošetření připravit,“ říká Kratochvíl. Přesto se může celá komunikace zdát jako zbytečné zdržování výjezdu záchranky. I to lékař vysvětluje. „Na záchranné stanici máme tlampače všude. Na schodišti, v garáži, prádelně a třeba i na záchodě, takže všechno slyšíme. Podle závažnosti případu vyjíždíme dřív, než operátorka domluví. Na druhou stranu mají operátorky člověka upozornit, že už jsme na cestě a několikrát mu to i zopakovat, aby si člověk nemyslel, že povídání s nimi zdržuje. Na to operátorky zapomínají,“ vysvětluje Kratochvíl, proč měl redaktor oprávněný pocit, že nejsou otázky dispečinku na místě.

Každý sám za sebe

Proč by ale měl pacient dopředu souhlasit s ošetřením? Není přece jasné, že když mu jde o život, tak potřebuje pomoc za každou cenu? „Informace, jestli pacient souhlasí s ošetřením, je zásadní. Když odmítne, nemůžeme nic dělat. Pokud podepíše papír, že bez ošetření vykrvácí, otočíme se a odjedeme,“ říká Kratochvíl.
Přesto je otázkou, zda lidský život není i v takovém případě přednější před neuváženým rozhodnutím zraněného. Podle Kratochvíla se ale lékař nemůže dopustit násilí a zachránit něčí život proti jeho vůli. Když člověk nebude psychicky nemocný, bude svéprávný a odmítne ošetření, lékaři nezbývá nic jiného, než odjet. Kdyby to neudělal, tak na něj zraněný může podat žalobu za omezování osobní svobody a dát ho k soudu. Když je ale natolik opilý, že není o sobě schopný rozhodovat, zbaví ho lékař svéprávnosti a ošetří.

Záchranu oplatil žalobou

Jako důkaz, že člověk nemusí být vždycky za pomoc vděčný, udává Kratochvíl případ, kdy muž havaroval v autě, jiný řidič jej z něho vytáhl a skončil u soudu. Zachráněný ho žaloval, že mu při vytahování z auta způsobil zlomeninu.
Kratochvíl zná i případy, kdy příbuzní zavolají záchranku a nemocný odmítne ošetření, i když ho nejspíš zasáhl infarkt. „Do této situace jsme se dostali opakovaně, ale vždycky se nám toho člověka podařilo přemluvit,“ líčí Kratochvíl zážitky záchranářů. „Mele z posledního, ale trvá na tom, že počká, až to přejde. Já pak nemám žádnou páku dostat ho do špitálu. Přijedeme kdykoliv znova, ale může být pozdě. Potom se může stát, že takový člověk třeba zemře. Každý, kdo je psychicky zdravý, má právo se rozhodnout, jestli chce žít, nebo umřít,“ uzavírá Kratochvíl.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video