Práce Jany Berg slouží hlavně ženám, dělá ale radost i mužům. Krásné ženy jsou totiž díky ní ještě krásnější. Přední česká návrhářka šila například šaty pro soutěžící v České Miss. Odívala ale také české zástupkyně na Miss World, Miss Earth a Miss Universe. Mezi zákazníky má spoustu známých osobností, které získala za osmnáct let profesionálního působení ve světě módy.
Jak jste se dostala k navrhování šatů pro miss?
Byla to souhra okolností, s Michaelou Maláčovou (zakladatelka soutěže Česká Miss OE pozn. red.) se známe od dob, kdy ani jedna z nás netušila, kudy naše cesty povedou. V okamžiku, kdy se zahajovala sezona České Miss 2010, jsem začala pracovat na projektu na podporu oděvnictví Čtrnáct klenotů v srdci Evropy. Nabídla jsem jí spolupráci jako součást sekce extravagantních modelů, kde bylo naším společným cílem nejen propagovat mladé začínající návrháře, ale i podpořit učňovskou mládež, řemesla jako taková. Poté slovo dalo slovo a pořadatelé České Miss mi nabídli post hlavního návrháře pro ročník 2010.
V čem je to jiné než navrhovat běžnou kolekci?
Je to naprosto odlišné, protože plníte představy soutěžících dívek, poroty, a především publika o tom, jak má vypadat ideální kráska. V soutěži miss jsou v hlavní roli krásné dívky ve slušivých šatech, ne design.
Připravují se jednotlivé šaty individuálně pro každou dívku, nebo si je rozdělí až potom?
Když se půjčují šaty z klasického módního domu, vybere se určitá kolekce, ze které se modely jednotlivým dívkám přidělují. Protože moje značka Jana Berg pracuje s jinou filozofi í OE šijeme pouze a výhradně na zakázku, žádný butik, žádné malosériové řady OE tak i jednotlivé modely kolekce pro finalistky České Miss 2010 vznikaly přímo na míru postavě i osobnosti jednotlivých soutěžících. Tak tomu bylo a je i pro vítězky Českou republiku na světových soutěžích.
Letos, stejně jako loni jste připravovala šaty pro českou Miss World i Miss Universe. Jsou na šaty v těchto světových soutěžích kladeny rozdílné požadavky? Jaké jsou mezi nimi rozdíly?
Na světové soutěže potřebuje dívka s sebou několik outfi tů pro předepsané kategorie, jako je róba pro hlavní finálový večer, dále národní kroj a speciálně pro Miss Earth se připravoval například ekologický, tematický model. Ale protože tyto mezinárodní soutěže, včetně soustředění finalistek, trvají kolem dvou týdnů a program je naplněný mnoha společenskými a charitativními akcemi, je třeba „výbavičku do světa“ poněkud rozšířit. Mám ráda, když dívka odjíždí s pocitem, že je připravená na jakoukoliv příležitost, co se týče šatů. Proto se snažím přidat jí do kufru i modely, které nejsou ofi ciálně představené médiím. Ze studia si tak odváží kolem pěti až osmi modelů.
Na co při jejich navrhování kladete důraz?
Jak jsem již řekla, miss je soutěž krásných žen, ne společenských rób, takže důraz kladu především na to, aby šaty barvou i střihem lichotily své nositelce, vyzdvihly její přednosti, popřípadě odpoutaly pozornost od drobných nedostatků.
Lidé vás znají i díky spolupráci s manželkou bývalého premiéra Petrou Paroubkovou. Pro koho dalšího šijete?
Nevím, jestli spolupráce je správný výraz, pracuji pro lidi na zakázku a Petra je člověk, stejně jako je člověk každý jiný „slavný Čech“. Nemám v oblibě otázky tohoto stylu, především proto, že šití na míru je velmi soukromá věc a připadá mi vhodné a samozřejmé být diskrétní, co se mých zákazníků týče. Ovšem také chápu, že je to skvělá reference, proto uvedu jména, která nejsou tajemstvím. Za poslední desetiletí mají ve své skříni modely naší produkce třeba Iva Kubelková, Jana Štefánková, Míša Maláčová, Gábi Demeterová, manželé Heřmánkovi, Marek Vašut nebo bohužel již zesnulý ombudsman Otakar Motejl.
Aktivně se snažíte podporovat začínající návrháře. Jak jim pomáháte?
Myslím, že se snažím především o přežití řemeslné práce, a tím jim pomáhám. Snažím se vypěstovat v nich úctu k řemeslu a také jim vysvětlit, že pokud nelze jejich návrh uskutečnit, stává se pouze hezkým obrázkem. A nakreslit hezký obrázek není zase tolik výjimečné. Umění je zhmotnit ho a učinit jím někoho přinejmenším spokojeným, pokud ne šťastným. Snažím se vytvářet projekty, do kterých se mohou zapojit, prezentovat se.
Co už se vám povedlo?
Za svůj poslední úspěch považuji workshop Transformations of Beads, kdy jsem propojila producenty českých skleněných perel, nadějné „náctileté“ tvůrkyně a také lidi, kteří o sklářském řemesle a bižuterii něco vědí. Výslednou kolekci vytvořených objektů jsme úspěšně prezentovali v Paříži i letos na podzim při Prague Fashion Weekend v Praze.
Kde hledáte talenty?
Udělám veřejnou nabídku přes své projekty školám nebo obecně na sociálních sítích a oni si najdou cestu ke mně.
Jak by se měla situace s řemesly zlepšit?
To moc nevím, ale domnívám se, že i to, že si bude společnost dobrých řemeslných odborníků, a to v jakémkoliv oboru, dostatečně vážit a bude ochotna je zaplatit stejně dobře jako dobré manažery. Napadá mě, že před pár dny jsem kvůli přehlídce, kterou připravuji aktuálně pro Košice na 11. listopadu, opětovně nahlédla do textů z Exupéryho Malého prince a opět jsem žasla a také uronila slzu- Lze tam najít velké podobenství v příbězích Lampáře a Byznysmena.
Kdy jste si poprvé ušila něco na sebe?
Tak to vím naprosto přesně! Nebyla jsem žádný talent na šití, u nás šila maminka a úplně všechno, já k tomu měla odpor. Na návrhařinu jsem se hlásila kvůli kreslení, to jsem milovala. Na taktovkách jsem potkala ve čtrnácti holku, která měla na sobě pink růžový kostým! Vlastní výroby. To mne hluboce zasáhlo, a když naši nebyli doma, rozhodla jsem se ušít si sukni. Matematicky přesně jsem si rozměřila sklady. Vůbec mne nenapadlo jít se podívat do skříně, jak je asi všitý pásek, měla jsem vlastní teorii. Celý pokus skončil záhy na dně mých pubertálních dějin, ve chvíli, kdy mi na naší staré dobré veritasce došla spodní nit.
To jste od maminky nic neodkoukala?
Copak nadávkovat, to jsem znala od pokukování po mamince při šití, ale na to, jak dostat nit zevnitř člunku, na to jsem nepřišla ani pomocí šroubováku! Celé odhodlání včetně mých nervů bylo „v kýblu“ a já se navléct nit do jehly učila až na střední škole při dílenských pracích.
Proč jste se pak rozhodla právě pro tuto práci?
Nechtěla jsem ji dělat, chtěla jsem být teoretikem umění a vědecky hloubat, ale osud tomu chtěl jinak. Opravdu jsem se mu vzpírala, ale pokaždé mě hezky přivedl zpět k „hadrům“.
Co je na módním návrhářství nejtěžší?
Asi dvě věci najednou. První, že obchodujete s pocity, s tím, že vaši práci nikdo nutně nepotřebuje, na rozdíl třeba od chleba. Pouze ji chce, nebo taky nechce. A to je velmi nejistá obživa. Ta druhá je, že je kreativec sám sobě obchodníkem. Bohužel, v naší zeměpisné šířce neznám nikoho mezi návrháři, kdo by byl jako Yves Saint Laurent a měl svého Pierra Bergého (francouzský průmyslník, který pomáhal dnes slavnému návrháři Laurentovi s rozmachem jeho značky - pozn. red.). Pokud ano, všechna čest, já ho nemám.
Co byla pro vás největší překážka v začátcích?
Velká očekávání. Ale to vidím jako obecný problém každého, kdo něco tvoří. Každý den se učím být větším a větším realistou a nestát se u toho ultracynikem.
Co byl váš první úspěch?
Ve třetím ročníku jednička za ušití pánského saka. Ti, kteří absolvovali podobnou školu, to rozhodně ocení.
Že v dnešní době skvělého marketingu světových módních značek i obří nabídky běžných konfekčních producentů a v konkurenci skvělých českých módních designérů mám již dvanáct let stále ještě dostatek zájmu o moji práci. A to takového, aby uživil téměř dvacetičlenný tým mých spolupracovníků. Mimochodem báječných krejčích a modelářů.
