Hovoří se o něm jako o hudebním mágovi a vyslanci balkánské muziky. Goran Bregovič jím skutečně je a ve čtvrtek 17. září v půl osmé večer to potvrdí na Staroměstském náměstí. Jeho koncert, který pořádá občanské sdružení Lastavica, bude poděkováním za všechny uprchlíky, kteří po roce 1991, kdy v bývalé Jugoslávii vypukla válka, našli v Česku azyl i nový domov.
Víte, že se na Staroměstském náměstí psaly české dějiny?
Samozřejmě. Teď jsme si možná vzdálení víc, než jsme bývali před lety. Musím ale říct, že Češi patřili k mým nejoblíbenějším turistům na Jadranu. A české blondýny byly mé nejmilejší blondýny. Češi jsou mi opravdu hodně blízcí a nedivím se, že řada mých přátel zamířila v těžkých dobách právě do Česka. Mám mnoho důvodů hrát právě tady a taky se na to upřímně těším. Na Staroměstském náměstí asi nebude publikum, které na mé koncerty běžně chodí. Ale věřím, že to zafunguje.
Vaše matka byla Srbka, otec Chorvat. Podobné rodiny zažívaly ve válce tragédie. Jak vnímáte národnostní rozdíly?
Pokud se narodíte v místě, jako já, musíte být připravený na špatné zprávy. I na to, že se špatné věci stanou třeba právě vašim blízkým nebo přímo vám. Vždy to tak bylo a asi, bohužel, i bude. V těch končinách je to běžná součást života.
Válka vás vyhnala do Ameriky. Proč jste se rozhodl pro tuto zemi?
Není moc míst, kam by umělec mohl odejít a přitom dělat svou práci. Je pouze New York a Paříž. Zbytek světa stále neumí přijímat cizince. Nedokáže jim vytvořit podmínky a prostor pro uměleckou tvorbu. Takže jsem nejdřív zkusil žít v New Yorku, pak v Paříži. Zůstal jsem ve Francii.
Získalo si vás město umělců?
Jsem ze země, kde je zvykem netrápit se s časem. V Americe ale člověka stejného naturelu v podstatě nenajdete. V Paříži je to jiné. „Flákání“ je tam považované za docela normální tempo. Vždy tam najdete dost lidí, kteří mají čas si zahrát fotbal. V New Yorku, když máte štěstí, najdete třeba jednoho zoufalce, který si s vámi zahraje tenis. Ale nikdy tam nenajdete tolik lidí, abyste dali dohromady fotbalový tým.
Začínal jste hrát v šestnácti ve striptýzových barech. O čem jste tehdy snil?
Když je vám šestnáct a jste každý večer v barech, kde vidíte nejmíň deset krásných nahých žen, nesníte o ničem jiném. Jste v ráji a chcete tam zůstat. Stejné to bylo i v mém případě. Myslel jsem, že tam budu hrát navěky.
Myslíte, že jste se narodil pro muziku?
Upřímně řečeno nevím. Vyrůstal jsem v době komunismu. Hudbou se nedalo živit. Člověk ji s nadšením dělal, když byl mladý, pak skončil univerzitu a všechno bylo jinak. Nebyl žádný showbyznys. Tedy alespoň před mým rokenrolovým obdobím. To až kapela Bijelo Dugme, kterou jsem založil, dokázala něco, co bylo do té doby nemožné. Prodávali jsme statisíce desek. Přicházela spousta nabídek a příležitostí.
Byli jste čtrnáct let nejpopulárnější skupinou v Jugoslávii. Proč jste skončili?
Celá ta léta jsme dělali rokenrol, který jsme milovali. Pak jsme ho najednou měli plné zuby. Najednou to byl jen velký rámus a bylo ho moc. Dělali jsme desku každé dva roky, začali jsme být unavení. Poslední turné jsme jeli rok před válkou. I na koncertech bylo znát, že se něco děje. V publiku se začaly objevovat národní vlajky. Atmosféra byla úplně jiná a houstla. Tak jsem se rozhodl skončit. Netoužil jsem po ničem jiném než po hudebním důchodu.
Po rozpadu východního bloku padly bariéry. Myslíte, že i proto dostala šanci world music, hudba, která nepopírá své etnikum?
Poprvé v historii jsme možná svědky toho, že malé země ovlivňují kultury velkých států, to je zcela výjimečné. Vždy to bylo naopak. A nejen v hudbě. Jako skladatel z malé, opravdu velmi malé země nenajdu ani v těch největších hudebních encyklopediích žádného krajana. Svět se hodně změnil a je jiný, než ten, co ukazují v televizi. V posledních letech jsem prodal miliony nahrávek. Na naše koncerty chodí statisíce diváků, třeba v Římě přišlo půl milionu lidí. Pro televizi ale neexistujeme. Nikde nás nevysílala. Lidé ale naštěstí nepotřebují mít doporučení od televize, aby se jim něco líbilo. A na internetu, díky bohu, najdou muziku, jakou chtějí poslouchat. Je fajn žít v takové době.
Co vám imponuje na balkánské muzice?
Balkán je jedno velké staromódní místo. Každý, kdo trochu zná historii, ví, že jsme tam žili pět století pod nadvládou Turků. Navíc je to území, kde vznikla unikátní hranice mezi katolíky, pravověrnými a muslimy. I proto máme tak hrůznou minulost. Po století jsme se kvůli víře navzájem vyvražďovali. Pokud se v takových místech narodíte jako umělec, pak nemůžete nevnímat různost a zvláštní směsici všech těch kultur. Ano, lidé se vraždili, ale hudba žila. A bez problémů taky stírala všechny hranice a rozdíly. Speciálně cikánská hudba. Nešlo se jí vyhnout, nedalo se jí neposlouchat. Vždy to byl a je živel.
I na životě balkánských Romů se vám líbí právě ta nespoutanost?
Řekl bych to asi tak. Cikán je pro mě podobná metafora jako kovboj. V tom, jací ti lidé jsou. Zažívají úplně svobodný stav mysli. Vychutnávají svobodu, neberou ohledy vůbec na nic. Ani na společenské či sociální konvence. Nemusí nic. Jen jednou umřít. Kdo z nás by nechtěl být aspoň na chvíli, na jeden den, takhle svobodný! Myslím, že v posledních třech stoletích ovlivnil tvorbu mnoha hudebních skladatelů právě tenhle způsob života a myšlení.
Je rozdíl psát muziku pro filmy a pro publikum? Dobrá hudba je prý pro film ta, která vlastně není slyšet.
Právě proto se nepovažuji za dobrého skladatele filmové hudby. Neumím dělat hudbu, aby ji lidé nevnímali. Moje hudba je agresivní a hodně melodická. Měl jsem jen štěstí. Pracoval jsem na filmech, které nepotřebovaly skutečného skladatele filmové hudby. Díky tomu jsem se stal známým skladatelem filmové hudby. Přítel ze Sarajeva mi vyprávěl příběh o dvou umělcích, kteří kdysi dávno pracovali na dvou domech v lese. Jednoho dne tam přijel král, jenž hledal svého zaběhnutého psa. Rozhodl se, že si jeden z domů prohlédne. Byl to dům Leonarda da Vinciho. Kdo byl ten druhý malíř, už se nikdy nikdo nedozví. Král totiž dál nepátral ani po svém psovi, ani se nezajímal o druhého umělce. Ten prostě neměl štěstí. Podobný je i osud skladatele filmové hudby. Když nedostane příležitost pracovat na dobrém filmu, můžete napsat tu nejlepší hudbu na světě, ale nic to neznamená. Je to jako když věříte, že když nebožtíkovi zahraje na funuse skvělá kapela nádherné písničky, ožije. Ani ta nejlepší hudba nedokáže sama od sebe dělat zázraky.
Jaká byla vaše spolupráce se známým režisérem Emirem Kusturicou?
Považuji za velké štěstí, že jsem Emira Kusturicu potkal. Pracovali jsme spolu deset let a měl jsem možnost dělat hudbu ke třem jeho nejlepším filmům. Byla to asi nejlepší kapitola v mém i jeho životě. Tehdy jsem napsal i hudbu k historickému snímku Královna Margot. Pracovali jsme naplno. Možná až moc. A pak už to nešlo. Myslím, že jsme nebyli tou klasickou dvojicí skladatele a režiséra, jimž vydrží pracovní vztah celý život. Asi hlavně proto, že jsem práci u filmu nepovažoval za vrchol toho, co bych chtěl dělat. Z filmu se stalo zboží, i na filmové muzice se dají vydělat pěkné peníze. Takže pokud je potřebujete, OK. Já je naštěstí nepotřebuji. Za posledních deset let jsem dělal vesměs alternativní snímky. Ale tím nechci říct, že by dnes nebyli skladatelé, kteří na filmové hudbě pracují poctivě a myslí to velmi vážně. Vy teď berete vážně hlavně svůj Svatební a pohřební orchestr. Jak si vybíráte muzikanty?
Dechové kapely jsou na Balkáně vesměs rodinnou záležitostí. Kdo z rodiny má největší talent, hraje na trubku. Ten nejmíň nadaný sedí za bubny. Důležité je, aby se peníze držely v rodině. Zpočátku jsem pracoval s celými rodinami, ale postupně jsem si začal z kapel vybírat nejlepší muzikanty. Dnešní orchestr je zvláštní směsicí. Na jedné straně v něm hrají velmi vzdělaní hudebníci, na straně druhé bohem nadaní muzikanti, kteří by za jiných okolností asi do smrti hráli na svatbách a funusech.
Hodně koncertujete po celém světě. Kde berete energii?
Ročně máme 130 až 150 vystoupení. Letos jezdím s pěti různými programy včetně opery Carmen se šťastným koncem. Mám rád změny. Změny kontinentů, míst. Vnímám tu různost a jsem rád, že nemusím dělat showbyznys. Prostě hraji v Lincoln Center v New Yorku, na Champs Elyées, v Praze anebo v Novosibirsku. A to mě baví. Kontakt s publikem. Nejsem muzikant, co nahraje klip pro MTV a má pocit, že dobyl svět. V tom jsem asi staromódní, ale jiný být nechci.
V Česku budete hrát už pošesté. Jezdíte sem rád?
Ó ano. Když hrajeme v Česku, mívám pocit, že tady má snad každý hudební vzdělání. Je zde moc příjemné a vnímavé publikum. Vím, že se občas říká, že Češi nemají dostatečný hudební temperament. Ale já si to nemyslím. Jde spíš o předsudky a zažité stereotypy, že na jihu jsou lidé srdečnější než na severu. Ale není to pravda.
Máte rád život. Co k němu podle vás patří?
To je jednoduché. Musíte prostě pochopit, že život je krátký. A všechny věci brát s tímhle vědomím. O tom to je.
