Michal Janďura je náčelník horské služby na Šumavě a, jak sám říká, hlavně kluk ze Šumavy. K horské službě nešel kvůli romantice. Dobře totiž věděl, jaké hory dokážou být.
Mění se nějak v průběhu let chování lidí na horách, a tím pádem i spektrum vašich zásahů?
Stejně jako jakýkoli jiný sport se rozvíjí i lyžování, respektive snowboarding. Před dvaceti, třiceti lety jsme si o snowboardech mohli jenom nechat zdát, dneska je to hlavně mezi mladými lidmi rozšířený sport. Dále je tu skialpinismus a freeriding. Výrazně ale také přibylo běžkařů. A každý druh lyžování má své specifické úrazy.
Například?
U snowboardistů to jsou zlomeniny předloktí a zápěstí, vykloubení, zlomeniny pažních kostí. Při skialpinismu nebo freeridingu se zase setkáváme s nedisciplinovaností, kdy lidé chodí mimo vyznačené trasy nebo jezdí v terénu, který není bezpečný. U sjezdového lyžování opadly fraktury bérců, které dřív byly běžným zraněním. Carvingové lyžování přineslo hluboké řezné rány.
Jak k nim dochází?
Při pádu. Lyže vypne a jak je v kontaktu s lidským tělem, způsobí hluboké, devastující poranění. Před týdnem jsme tu měli chlapce, který si takhle málem amputoval nohu pod kolenem.
Mají tak ostré hrany? To vypadá, že lyže jsou brusle naležato.
V podstatě ano. Lidé dnes hodně na svoji výbavu dbají a nechávají si hrany nabrousit odborně. Takže jsou ostré jako žiletky.
Jaká jsou na Šumavě záludná místa, která přitahují skialpinisty, a kam by raději chodit neměli?
Záludností Šumavy je vysoká průměrná střední nadmořská výška, 980 metrů nad mořem – z tohoto pohledu je nejvyšším pohořím u nás. Druhou záludností je velmi řídké osídlení. Takže z jedné vesnice do druhé to nejsou kilometry, ale třeba i desítky kilometrů. Když člověk špatně odhadne své síly nebo podcení počasí, může to dopadnout špatně. A to v létě i v zimě.
Jakou máte techniku?
V létě čtyřkolky, v zimě skútry a čtyřkolky na pásech. Máme i auta, těžká terénní auta, transportéry. Do nejtěžšího terénu musíme pěšky.
Projevily se z vašeho pohledu nějak současné hluboké mrazy?
To byla jen uměle vytvořená hysterie, tady se nic mimořádného nedělo. Výsledkem byla návštěvnost nižší až o dvě třetiny – a přitom tu bylo nádherné počasí, jasno, slunečno a přes den teploty jen pár stupňů pod nulou.
Jaký byl sníh? Nebyl nebezpečně přemrzlý?
Ne. Byl naprosto ideální. Nejlepší podmínky za celou zimu.
Takže žádná kalamita.
Rozčiluje mě, když v televizi slyším, že napadne až dvacet centimetrů sněhu. Když jsem byl kluk, byla kalamita, když přes noc napadl metr, metr a půl. Jsme rozmazlení.
Vy pocházíte odtud?
Ze Železné Rudy.
Pomáhat lidem na horách byl váš klukovský sen?
Táta byl u horské služby a já jsem, stejně jako většina mých kolegů, závodně lyžoval. Když několik členů horské služby odcházelo do důchodu, obrátili se na nás.
Jak dlouho tuto práci děláte?
Jako čekatel jsem nastoupil v roce 1995. V devadesátém sedmém jsem udělal Základní školu Horské služby a byl jsem dobrovolný člen. Od roku 2004 jsem zaměstnanec a od roku 2008 náčelník.
Jak náročné je stát se členem horské služby?
Máme v názvu, že jsme specializovaná výběrová organizace. Specializovaná znamená, že začínáme tam, kde ostatní končí. Ani záchranky, ani hasiči nejsou schopni se se svou technikou do kopců dostat. To je práce pro nás.
A výběrovost?
Ta spočívá v tom, že zaměstnancem se může stát jen ten, kdo je už několik let dobrovolným členem.
Co to obnáší?
Věk do pětatřiceti let, schopnost v létě uběhnout dvanáct kilometrů za pětapadesát minut při převýšení asi čtyři sta metrů, v letních podmínkách je ještě lezení ve skalách. Zájemce musí být samozřejmě perfektní lyžař, což u nás obnáší sjet Jezerní stěnu směrem k Čertovu jezeru a na skialpinistických lyžích ujít deset kilometrů s převýšením 610 metrů za hodinu a půl.
Jak velké procento uchazečů to nezvládne?
Víc než dvě třetiny. Naše práce není jen jízda na skútru. Hodně lidí odpadne už jenom, když jim sdělíme všechny tyhle nároky. Další věc je, že zájemce musí mít dva ručitele z řad členů nebo pracovníků horské služby, kteří tu jsou víc než čtyři roky.
Kvůli osobnostním zárukám?
Přesně tak. My si nemůžeme dovolit mít ve svých řadách lidi se špatnou minulostí nebo se špatnými vlastnostmi.
Co čeká toho, kdo tohle všechno zvládne?
Je přidělen na okrsek, který hlasuje, jestli ho přijme. Následně pak ještě jeho dobrovolné členství musí schválit Rada oblasti. Pokud je přijat, má maximálně čtyři roky na to, aby byl vyslán do Základní školy Horské služby, což je týden v létě a týden v zimě.
Co se tu učí?
Začíná se během. Kdo ho nezvládne v daném limitu, s ostudou odjíždí. Následuje intenzivní výcvik v terénu, ale i spousta teorie. Kdo zvládne letní část, postupuje do zimní. Tam je prvním sítem test ve skialpinismu. Na konci je přísné přezkoušení z letní i zimní části.
Kdo projde, je už definitivně dobrovolným členem horské služby.
Ano. Dostane odznak a uniformu. A slouží soboty a neděle. Minimálně jednou za tři týdny. Kromě toho musí každý rok absolvovat fyzické prověrky, lékařské prohlídky, pravidelná cvičení. Zkrátka pořád na sobě musí pracovat.
A jak se pak stane profesionálem?
Pokud se uvolní místo, může si o ně zažádat.
Jak je na tom vůbec horská služba s penězi?
Jsme napojeni na státní rozpočet. Máme přiděleno sto deset milionů jako provozní dotaci a zhruba dvacet milionů na investice.
Stačí to?
Roste návštěvnost hor i počet úrazů, takže to stačit přestává.
Dá se nějak definovat skupina návštěvníků, se kterou máte největší problémy?
Ti, kteří nepoužívají na sjezdovce přilby. A ti, kteří nerespektují zákazy nebo doporučení. Na záchranu takového běžkaře, který se vydá, kam nemá, pak není nasazen jeden, ale třeba deset lidí s technikou, a tím letí naše náklady nahoru.
Je to jen podcenění situace, nebo zasahujete i u špatných lyžařů?
Je zvláštní, jak často se špatní lyžaři pouštějí do sjezdu ve volném terénu, do freeridu. Doba jim nahrává: když projdete velký obchodní dům s lyžařským vybavením, tak se vybavíte od A do Z a u pokladny ještě dostanete příručku Lyžařem za pět minut. A na horách to podle toho někdy vypadá. Ale pokud se v horách nepohybujete od malička, nevíte o nich vůbec nic.
Lidé si chtějí hlavně užít za své peníze, beze zbytku a rychle.
Takže si nechtějí třeba připustit, že jim není dobře, že by měli zůstat v chatě. Honí se po kopcích a my pak zasahujeme u vyčerpaných turistů nebo infarktů. Další problém je, že pohodlné lanovky dnes vyvezou na vrchol každého, kdo by dřív možná z vleku spadl a šel by raději jinam, na vhodnější a mírnější kopec.
Takže zachraňujete trosečníky z vrcholů?
Když byl spuštěný nový vlek na Špičáku, vyjížděli jsme ke slečně, která stála úplně zoufalá a neodvažovala se jet dolů. Kousek od ní stál její přítel a strašně jí nadával. Protože on si chtěl zalyžovat. Nesnáším, když se chlap chová k ženě jako hulvát, takže jsem nejdřív uklidnil jeho, a pak jsem ji svezl dolů. Ačkoli nebyla zraněná.
Setkáváte se s podobným chováním často?
Minulý pátek jsem byl u paní, která upadla na ledu bez helmy a poranila si hlavu. Když ji chtěli naložit do sanitky, začal manžel vyvádět, že mají zaplacený pobyt. Teprve, když mu sestra od záchranky pohrozila, že takové zranění může mít za následek i smrt, uklidnil se. Nazul lyže a šel lyžovat.
Stává se vám, že někoho zachráníte a on vám poděkuje?
A víte, že ano? Před rokem jsme zasahovali na Tříjezerní slati u šedesátiletého běžkaře, kterého zradilo srdíčko. Nic nepodcenil, byl zodpovědný, ale dostal srdeční kolaps. A my jsme ho zachránili. Několik desítek minut jsme ho resuscitovali my i lidé, kteří byli přímo na místě. Jeho žena nám přišla poděkovat. Pán byl tři týdny v nemocnici a nemá vůbec žádné následky – chodí, mluví, nemá problémy s rovnováhou. Škoda, že tohle se do médií nedostane. Kdyby byl zemřel, bylo by to pro novináře asi mnohem zajímavější. Lidé se mění v hyeny.
