Než Anglie proslavila fotbal, dala světu sport silných mužů a žen. Veslování. Když se v roce 1829 poprvé jel závod mezi studenty Oxfordu a Cambridge, jen těžko někdo mohl tušit, že o pár desítek let později zakoření veslování i v Břeclavi.
Ale nebyla to jen zábava těch, kteří za každou cenu zkouší něco nového. Postupem času se z tohoto silového sportu stala ve městě celospolečenská událost. Když se jel závod, sledovaly ho davy. Kdo byl veslařem, byl ve městě sportovní hvězda. I díky tomu se Břeclav stala líhní největších československých talentů. „Myslím, že tady byli vždycky excelentní veslaři,“ říká Josef Akai mladší, který ve svých pětačtyřiceti letech patři mezi významné postavy klubové historie. „Jen Praha byla před námi. Kdyby nebylo jí, bylo by veslování v Břeclavi jedničkou v republice,“ dodává Akai, několikanásobný veteránský mistr světa.
Závodníků z jihu Moravy, kteří nosili československý dres, bylo ale mnohem víc. A někteří to dotáhli až na samotný vrchol – na olympiádu.
Nechybělo ale moc a „břeclavská škola“ mohla být neznámým pojmem. V klubové historii je proto tučným písmem vyznačen 2. červen 1924. Byl to den, kdy se břeclavské veslování vymanilo z vlivu německých klubů Ruderverein a Turnverein. „Šlo o národnostní cítění. Klub rozjeli lidi, pro které Břeclav něco znamenala,“ připomíná tehdejší situaci předseda oddílu František Pafkovič. „Pak ale nastalo období dlouhého budování, na úspěchy se muselo čekat,“ upozorňuje Pafkovič na následné těžké časy.
Výsledky ale přišly. Díky Karlu Helfgottovi. „Je tvrdohlavý jako býk,“ říkávali o něm. Trenér, jemuž pro jeho zarputilou povahu nikdo neřekl jinak než Tygr, ukázal, že jihomoravští veslaři patří k nejlepším na světě. Přivedl totiž své svěřence na olympiádu do Berlína, to se psal rok 1936. Břeclavská osma sice nepřivezla medaili, i tak to byl obrovský úspěch. „Bylo to něco úžasného. Šlo o to, že posádka byla kompletně z Břeclavi, to bylo nevídané,“ vysvětluje Akai.
Plodná byla i padesátá léta minulého století. Nejprve v roce 1952 Antonín Malinkovič na dvojskifu obsadil na olympijských hrách v Helsinkách páté místo, o dva roky později břeclavská osma ovládla legendární Primátorský štít v Praze, a tak se v roce 1954 kvalifikovala na mistrovství Evropy do Amsterodamu. „Tehdy skončili na skvělém čtvrtém místě. Ale nebylo to žádné překvapení. Tenkrát v Břeclavi působili špičkoví veslaři v čele s Rudolfem Bienertem, Stanislavem Krásným, Janem Švédou nebo Miroslavem Komárkem,“ vyjmenovává legendy František Pafkovič.
Nezapomenutelný je rok 1960. Jan Švéda a Václav Pafkovič se kvalifikovali na olympiádu do Říma. A nejen to, jejich podceňovaná osma přivezla bronzovou medaili. „Měli nás za blbce. Soupeři se nám smáli, protože jsme neměli ani pořádná vesla,“ vzpomíná Václav Pafkovič, jehož parťák Švéda už před třemi lety zemřel. Byla to zvláštní olympiáda. Sověti i Australané, favorizované posádky, vypadli už v rozjížďkách. „Ale ani tak to nebyla žádná procházka. Makali jsme jako o život. Je škoda, že nebyly peníze na vybavení. Protože jsme mohli skončit ještě o stupínek výš,“ myslí si Pafkovič. V Římě tehdy suverénním způsobem zvítězila západoněmecká osma. „A na tu nikdo neměl, byla hrozivě silná,“ vybavuje si Pafkovič.
V Břeclavi v pozdějších letech nevynikali jen veslaři. Blanka Straková – Mikýsková je toho důkazem.
V letech 1984 a 1985 se stala nejlepší veslařkou Československa. V roce 1988 se zúčastnila olympiády v Soulu. Porevoluční období je už na úspěchy střídmější. Členové veslařského klubu ale věří, že slavná éra se vrátí. „Máme teď nejlepší žákovské družstvo v republice. Řekl bych, že nám zase rostou další olympionici,“ věří Josef Akai, že některý z talentů by mohl zopakovat olympijský výsledek z Říma.
